Švábenická historie

Modelařina na vesnici v padesátých letech

Asi nejaktivnějším vesnickým klubem byly Kamenné Žehrovice a jeho nejznámnějším členem pak dlouholetý reprezentant, konstruktér mnoha větroňů a gumáků Radek Čížek. Dále se mi v paměti vybavují jména Dvořák, Horák, Peterka, Rys – to jsou jen ti nejznámější z výběrových soutěží wakefieldů a soustředění reprezentantů. Ano v Žehrovicích to dělali na nejvyšší úrovni, měli štěstí, že jsou blízko Prahy, nebyl problém s materiálem, výkresy, ani s inspirací.

Poněkud jiná však byla situace na vesnici uprostřed Moravy, na samém východním okraji okresu Vyškov, daleko od města a bez modelářské tradice. Ano chci se stručně zmínit prvních soutěžích modelů letadel ve Švábenicích. Že jste o nich nikdy v Modeláři nečetli? Nedivte se! Oni ti chlapci většinou o nějakém Modeláři nic nevěděli a nebyl nikdo, kdo by do časopisu poslal nějakou reportáž, či dokonce fotku.

Prvním impulzem, který vše spustil byl krásný model Vlaštovka vystavovaný ve výkladní skříni obchodu pana Hudečka.Tento výtvor neznámého autora (z Prostějova) zakoupil a později daroval Miloši Hudečkovi (mému spolužákovi) nápadník jeho sestry Hartman. Během půl roku se objevilo na vesnici plno modelů. Moji starší bratranci, pod stavebním dozorem strýce Nemely, stavěli pro mne ze stavebnice "Stratosférického Sokola” – rozumějte bylo jim líto ty krásné dlouhé podélníky zkracovat na rozpětí křídla dle plánu a tak rozpětí bylo nakonec o třetinu větší, éro i přes to hezky létalo. Můj bratranec Radek Koutný byl jen o tři roky starší než já, ale velice manuálně zručný a pečlivý. Jeho první samostatnou stavbou bylo Éro a pak Tulák ze stavebnice, létal mu nádherně na svahu u hřbitova. Tam také Radek vedl své rekordy v doletu. Ten poslední, končící přistáním na střeše stodoly u cesty, již nešlo překonat. Nový lepší terén pro “Švábenské rekordy” v doletu byl vybrán za humny směrem na Dětkovice. Jednou, když jsem přišel k Radkovi tak tam zrovna byl jeho spolužák Korčián ze Zábraní a měl sebou nádherného gumáka s kulatým trupem. Éru však chyběla vrtule. Radek rozhodl, že mu musím půjčit vrtuli z mého Sokola. Stalo se, ale než se ale Radek vrátil z dílny, kam vracel strýcovy kleště, tak Korčián již gumou připoutal křídla na trup (odtokovkou do předu), éro prstem natočil a na dvoře hned odstartoval. Let byl rychlý a po parabole. Výsledek – zlomená vrtule. Můj nářek ukončila rada starších moudrým rozhodnutím. No vždyť to můžeš slepit, nebo si uděláš novou vrtuli. A tak jsem se sám musel naučit dělat vrtule (v deseti letech to byl slušný výkon).

Radek usoudil, že vrtule umím udělat lépe než on a tak mne pověřil výrobou velké, přes půl metru pro jeho Giganta. Obrovský gumák byl dost těžký a z dnešního hlediska podmotorovaný. Již první zkušební lety přinesly zklamání. Místo rekordů se éro sotva vleklo vzduchem, beze snahy pořádně stoupat. Pro Radka to bylo tak velké zklamání, že se hned přeorientoval na rakety. Od Korčiána jsem se dozvěděl, že v Zábraní kolem místního truhláře Synka je již větší parta kluků, co staví větroně. Nejšikovnějším z této party byl Jirka Kunovský. On jediný stavěl podle plánků z ASA Prostějov a z kupovaných podélníků. Jeho Poštolka byla prvním větroněm spolehlivě létajícím po vleku na šňůře (do té doby jsme létali jen starty z ruky na svahu). A také to byl Jirka, kdo opravil onu Vlaštovku po té, co ji Miloš urazil celý předek. Dalším šikovným samoukem byl Zdenek Lžičař propagující malé tandemové kluzáky (křídlo z tenké dýhy), létaly mu opravdu hezky. Netrvalo to ani týden a objevila se konkurence kolem dalšího truhláře, Petra Zapletala, jinak bývalého vynikajícího amatérského zpěváka, herce, komika a starého mládence. Více jak doma u něj byli kluci Havlíčkovi, Procházkovi a také můj nejstarší bratranec František Koutný, který postavil létající helikoptéru. V době o které mluvím Petr Zapletal dělal pro kluky vše, co jim viděl na očích, na dvoře proti jeho dílně měli klubovnu.

Oba truhláři řezali podélníky jen na pásové pile a proto to byly větší dimenze. Větroně tedy musely být velké, profiláž byla "CRD”. Pak se o prázdninách u Jindráků objevili starší městští bratranci mého spolužáka Bohouše, ti měli již nějaké modelářské zkušenosti z kroužků a přišli s osvětou o profilech. Tvrdili nám, že profil se spodní prohnutou stranou lépe nese. Nakreslili něco jako Eifel 32. Hned jsme to vyzkoušeli na éru velikosti Tuláka, ale zásadní rozdíl jsme nezjistili. Dnes vím, že chyba byla právě v tom, že éro bylo malé a obtékání podkritické. Takže nadále byl králem profilů Clark Y a výtvory jemu podobné. V roce 1951 jsem si v Prostějově koupil tři výkresy gumáků: Kabinovou polomaketu My Lady jsem však nikdy nestavěl, malý Avis měl mít hliníkové ložisko osy vrtule, to jsem si nekoupil, ale pohotově vše řešil lipovou hlavicí, ta však byla pevně zalepená, bez možnosti vysunutí a vychylování osy. Jako naschvál jsem ji přilepil tak, že osa vrtule nebyla potlačená, ale naopak natažená. Každý let pak začínal třemi, či čtyřmi lopingy a konec motoru přechodem do krátkého kluzu. Zato Skřivan se povedl tak, že byl obdivován a stavěn mnoha dalšími kluky. Na gumáka byly třeba podélníky menších dimenzí, včetně 2x2mm. Tyto šly řezat jen na přesné kotoučové pile a tu měl stolař pan Branžovský. Nesmírně pečlivý člověk, bezdětný. Naštěstí to byl otcův parťák z nedělních partiček taroků. Nejzajímavější ze všech Skřivanů však byl výtvor spolužáka Jarka Dobeše, jeho éro potažené pergamenovým papírem (používaným na tlačenky), vypnutým jako kůže na černošském tamtamu. Těžší, ale přemotorovaný Skřivan (gumový svazek střihaný z pneumatiky do traktoru) dosahoval ohromné stoupavosti a byl všeobecně znám jako “Létající stratosferický presbuřt”. U pana Branžovského si zajišťovali stavební materiál i další kluci. Mezi nejšikovnější patřili moji spolužáci Vojta Frgál, Jožka Dvořák a sourozenci Pištělkovi.

Pak se mi do rukou dostala knížka – překlad z ruštiny "Modely letadel”. Postupně jsem postavil skoro všechno, co tam bylo od papírových stíňáků, až po fantasticky létající Krasnuju Zvezdu s perfektním profilem  a vrtulí. Tam také byly výkresy ruských rekordních ér. Velký větroň Sokolova mne pak inspiroval ke stavbě mého prvního větroně  A – 2, když žebra křídla jsem dostal od “strýčínka” Miloše Šťastného z Drysic. Ona ta žebra, původně určená pro Sluku, byla vyřezána z příložníku a měla tlouštku cca 2mm (tedy trochu tak “danajský dar”). Malá hloubka (asi 154mm) mne nutila k velké štíhlosti a rozpětí přes 2m, což bylo na tu dobu opravdu hodně. Přestože Sova byla dost těžká (hodně přes půl kila), létala výborně a s bočním háčkem šla slušně vlekat. Současně se Sovou jsem také postavil pokusný stroj: Kachnu (nejen dle jména, ale i podle uspořádání nosných ploch). Ta byla menší, přední plocha byla výškovka z Moskyta, zadní větší pak opět křídlo z Moskyta, jež jinak bylo výškovkou Sovy!

Byl začátek léta dopoledne, počasí jako když vymaluje. Stojím na dvoře a říkám si, to je prima, že otec tento víkend nepřijel z montáže domů, nemusím jít do kostela a mohu si jít zalétat se Sovou, zatím co si tak libuji, tak najednou vidím větroně ve výšce asi 100m jak krouží a pomalu klesá. Napadlo mi, že ve Vyškově asi jsou závody a někomu to éro ulétlo. To asi bude rekord! Skáču přes plot, hned jsem za humny a běžím k přistávajícímu éru. Najednou zjišťuji, že nejsem sám. Přibíhají kluci Pištělkovi a říkají dej nám toho Spartaka!  Dovídám se, že starší Honza se učí v Blansku, tam je ve Svazarmu a na Spartakiádu staví celý kroužek Spartaky… Éro je hezky čistě postavené, ale tvary "Bedna”. Je však velice lehké a kompaktní a dá se dobře vodit na šňůře. Zkrátka mám velkou konkurenci. Dovídám se, že za čtrnáct dnů bude na letišti ve Vyškově Krajská modelářská soutěž. Tam musíme být!!!
 
Počasí bylo ideální, téměř úplné bezvětří, slunečno, teplo. Ér tam bylo ohromné množství a pro mne nevídané kvality. Když jsem uviděl wakefieldy, tak jsem se od nich již do konce soutěže nehnul a úplně jsem zapomněl na větroně. Jména soutěžících jsem neznal, až později, když jsem za tři roky přišel do Brna, tak jsem si uvědomil, že tehdy ve Vyškově létali hlavně brněnští experti: Emil Ress, Petr Král, Bohumil Vacek, Karel Fiala, "Pedro” Král, Eda Forejtník (to byla Lalóchova parta). Z Edovy party si pamatuji pana šéfa, jeho ženu Dadu Chlubnou a Láďu Tichého. Většina Brňáků měla trupy svých wakefieldů na koso. Starty z desky byly přísně sledovány sportovním komisařem Halaxou, zda je to ze tří bodů a bez postrčení. Dodnes si pamatuji nádherný let Emila Resse. Éro za stálého kroužení stoupalo do výšky asi 200 m a pak se pomalu přesouvalo směrem k Pustiměři. Zajímavé bylo také, že se létaly vodní letouny (z bazénu tvořeného rámem z latěk, pokrytých nepromokavou plachtou – hasiči tuto naplnili vodou), pak tam asi také byl pan Hemola z Kroměříže (konstruktér Vodomila, zvaný Brekeke)…

Po odlétání volňasů jsme se ještě chvíli dívali na upoutance. Akrobaty jsem neviděl, rychlostní éra mne nenadchla – ono to bylo jako kámen na špagátě.Z maket si pamatuji malého Skauta, ale létání nic moc. Zážitkem na celý život však byla soutěž wakefieldů. Inspirace byla velká a tak se místní hoši rozhodli, že uděláme soutěž o mistra Švábenic. Většina kluků však ve Vyškově nebyla a tak se prosadila konzervativní pravidla. Létat se bude na svahu a měřit vzdálenost. Jarek Dobeš vybral jako vhodný terén ve Vlčích dolech, kde při příznivém směru větru byla šance na překonání rekordu. Přípravy byly veliké. Pro mne osobně však vše skončilo předčasně. Zemřel mi dědeček, jeho pohřeb časově kolidoval se soutěží a tak jsem se nezúčastnil. Žádná výsledkovka nebyla  a tak nevím, zda vyhrál Honza Pištělka, nebo Jarek Dobeš, případně Jožka Dvořák, což byli hlavní favorité (teprve na setkání švábenických rodáků v r. 2005 jsem se dozvěděl, že se létalo na Kopaninách, vyhrál Jožka Dvořák s jeho výborným Velkým Tulákem, který letem asi 1 km kopíroval celý kopec a přistál přímo pod kopyta koní, táhnoucí povoz – což byl jeho konec, draze zaplacení vítězství).

Nicméně hlavně z mé iniciativy bylo rozhodnuto, že se uspořádá další soutěž, tentokrát létaná na čas. Cítil jsem se favoritem, protože Sova byla velice spolehlivé éro, schopné létat za každého počasí. Soutěž měla začít v neděli odpoledne ve 14:00. Již hodinu před tím jsem byl na místě konání – za Mateřskou školkou, směrem na Dětkovice. Sešlo se poměrně dost diváků a ani počasí nebylo špatné. Jen slabý severní vítr vál proti mírnému svahu. Srovnal jsem tedy klapku na křídle a pustil Sovu z ruky. Éro hezky letělo proti větru a na svahu lehce stoupalo, jeho pronikavost byla dobrá, ale na konec zatočilo a přistálo v půli kopce. Jožka Dvořák to také zkusil se svým Super Tulákem, ale jeho éro nemělo tu potřebnou klouzavost a tak jen kopírovalo svah a před jeho půlkou přistálo. Pak šel na to Honza Pištělka. Jeho Spartak hezky klouzal, pak se zastavil ve větru a začal stoupat na místě, pomalu přešel v kroužení a nakonec přistál nad místem startu. Honza u diváků vyhrál první kolo ještě dříve než závody začaly. To mne namíchlo a musel jsem se předvést. Zmenšuji seřízení, sahám na klapku a čekám na příznivý vítr. Pak startuji Sovu směrem kolmo na asi kilometr vzdálený plot JZD. Éro letí přímo božsky, stále rovno a stoupá, je o dost výše, než bylo misto startu, pak však svah končí a s ním i stoupání, Sova stále drží směr a krásně klouže. Nakonec ve výšce asi jednoho metru naráží do plotu. Honza Pištělka říká: "To je absolutní rekord, to se tady již nedá překonat!”.

Konečně začíná vlastní soutěž. Honza jde se Spartakem na start, ale éro mu při vleku uteklo a let není nijak zázračný, zbývají mu však ještě dva. Ani mojí Sově seřízení pro rovný let při vlekání nesedí. Ěro mi při vleku utíká do prava a výška je malá, snažím se stáhnout je dolů a opakovat start. Hlásím časoměřičům, že to bude oprava a ti kroutí hlavou, protože pravidla neznají. Co čert nechtěl, éro mi pár metrů nad zemí vypíná, naráží na vedení vysokého napětí a láme si křídlo. Byl jsem tehdy rychlostavitel, ale opravit zlomené křídlo do konce soutěže bylo vyloučené a tak utíkám domů pro Kačenu. Při návratu se dovídám, že i Honza bude opravovat – až doma. Jedinný Jožka Dvořák je pořádný konkurent, ostatní jsou pouze do počtu. Moje Kačena se sice dá dobře tahat, její výkony ale za moc nestojí. Když však Jožkův Super Tulák přistává na stromech, tak i to málo stačí, abych vyhrál s náhradním érem, což se divákům nelíbí…

Týden na to opravená Sova startuje z meze asi o půl kilometru výše – na vrcholu kopce, letí opět až k plotu JZD a vytváří tak absolutní místní zaregistrovaný rekord, který již nebyl překonán. Další sezóny již zcela patřily érům s vrtulí. Po další dva roky ještě byla parta dost vyrovnaná. Po mém příchodu do Brna a soutěžním létání s wakefieldy již ostatní na novou kvalitu nestačili, neměli ty možnosti a jejich zájem o modelařinu postupně upadl.

Ano, to jsem poznal i později. Vždy, když jsou v partě rovné šance pro všechny, tak je legrace a parta se rozrůstá. Naopak přílišná soutěživost a suverenita jedince je na škodu a ostatní brzy otráví.

Lubomír Koutný

Luboš nám poslal i seznam modelů, které se tehdy ve Švábenicích stavěly:

Kluzáky

Éro

Bylo klasickým kluzákem pro začátečníky, stavěným ve velkém množství díky tomnu, že bylo prodáváno ve stavebnicích. Stavba byla velice jednoduchá, éro nezáludné. Létalo to snad každému, ale žádné rekordy to nikdy neulétlo — klouzavost dost malá…

Rus

Dle knihy "Modely letadel” měl jednoduchý potah křídla a kormidel. Větší rozměry, malé plošné zatížení — jednoduché éro, za bezvětří hezky pomalu létalo – o třídu lépe než éro.

Tulák

Byl nejrozšířenějším typem větroně. Také se prodával ve stavebnici, ale ve Švábenicích mimo originály byly také stavěny jeho zvětšeniny, ty pak létaly ještě lépe, než původní Tulák. Nejznámější pak byl Velký tulák Jožky Dvořáka.

Luňák

Vůbec první polomaketa v M 1:10. Poměrně malé éro bylo dost těžké, potažené Kablem, natřené štětkou žlutým nitroemailem. Malá VOP, nízké Re konců křídla a nevhodný profil znamenaly mizerné letové vlastnosti.

Tandem

Jednoduchý kluzák s křídly z bukové dýhy 0,6 mm. Zdeněk Lžičař jej často létal na svahu u cihelny. Rozpětí bylo limitováno tuhostí oné dýhy a tak nemohlo být větší než O,5m.

Vosa

Koncepčně podobná Éru, ale větší a mnohem létavější. Model bylo možné tahat na šňůře.

Poštolka

První větroň, který šel spolehlivě vlekat na šňůře a první, který také ulétl v termice. Jirka Kunovský bohužel determalizátor nepoužíval.

Spartak

Jednoduchá A—2 stavěná ve Svazarmu pro účast na Spartakiádě 1955. Éro šlo krásně vlekat a chytalo se v termice. Deter byl nutný!

Sova

Tvarově inspirována velkým větroněm Sokolova a Špulákovou Vážkou. Při hloubce 145 mm bylo rozpětí přes dva metry, tedy velká štíhlost na tu dobu. Éro však bylo těžší než oněch minimálních 410g, mělo vynikající klouzavost ale opadání bylo dost velké. Ještě po mnoha letech krásně plachtilo na svahu V Medlánkách. Tehdy to pořádně foukalo !!!

Gumáky

Vlaštovka

Krásný kabinový hornoplošník s velkou vrtulí, vyndávací hlavicí a zadkem trupu. Tímto érem vše ve Švábenicích začalo.

Sokol

Byl prodáván ve stavebnicích. Původní konstrukce Z. Ledviny byla také “vylepšována“ zvětšením rozpětí, třílistou vrtulí s korkovým kuželem a dýhovými listy. Spolehlivé éro průměrných výkonů, svazek z bílé gumy ve stavebnici však za mnoho nestál.

Skřivan

Fantasticky létající model B. Svobody. Výkres byl prodáván i V ASD Prostějov. Ve Švébenicfch stavěn ve více kusech.

Bobík

Nejjednodušší trupový model s křídlem s jednoduchým potahem. Éro bylo stavěno v mnoha exemplářích a všechny výborně létaly.

Airskier

Velmi dobře létající malý model, asi i hezčí, ale ne tak stabilní jako Bobík. Přesto rád ulétává v termice.

JS-G

velejednoduchý tyčkový model s jednoduchým potahem, létá velmi dobře.

Kuna

Krásný kabinový hornoplošník s “kulatým trupem“ schopný vysokých výkonů.

Červená krysa

První vlastní konstrukce wakefielda Luboše Koutného. Létala dobře a bylo ji možné vidět na Medlánkách ještě v r. 1956

VJ-6

Wakefield dle výkresu vloženého v Modeláři. Slušné výkony vzhledem na bídnou kvalitu gumy.

Gigant

Největší gumák postavený ve Švábenicích.

DPM para – “Moskvič“

Hezký kabinový model s dvojitými SOP, lyžemi a zařízením pro vypouštění parašutistů — varianta Kresnoj zvezdy.

Volha

Další Varianta Krasnoj Zvezdy — tentokrát s plováky.

RUS/KZ

Křídlo z Rusa a trup z Krasaoj Zvezdy, asi nejlétavější éro s jednoduchým potahem.

P—39

Vůbec první polomaketa v měřítku l:20 postavená z našeho materiálu, dost těžká, dvě vrtule o průmru 180 mm od Husičky, bez volnoběhu. Éro neklouzalo, po motoru vždy štůrcka.

Následující vzpomínky nám poslal švábenický rodák, Luboš Koutný.