Prof. dr. ing. Josef Hošek, DrSc.

Narozen 7.12.1913 v Hodoníně
Zemřel 14.7. 1976 v Praze

Vynikající československý aerodynamik, význačný pedagog, autor mnoha vědeckých knih a článků a také dlouholetý člen redakční rady časopisu Letectví a kosmonautika.

Téměř pětadvacet roků pracoval v leteckém průmyslu a výzkumu převážně ve funkci vedoucího aerodynamika. Tvořivým a původním způsobem se podílel na aerodynamickém řešení deseti československých letadel poválečné produkce, z nichž některé dosáhly světové úrovně. Vzpomeňme: XLE-8, XLE-10, Z-26, L-60 … přičemž tuto řadu ukončuje L29-Delfín, za jehož aerodynamické řešení mu byla v roce 1962 udělena státní cena K. G. Je možno konstatovat, že prof. Hošek byl výjímečnou osobností pro čs. letectví, které obohatil o cenné výsledky zejména v oblasti aerodynamiky nízkých a vysokých rychlostí, konstrukce letadel, mechaniky letu, letecké statiky, teorie fyzikální podobnosti, termomechaniky, raketové techniky, teorie modelů letadel a balónů na teplý vzduch. Jako pedagog nejprve externě přednášel a vedl Ústav hydromechaniky a termomechaniky Vysoké školy technické v Plzni. Od roku 1967 působil jako řádný profesor ČVUT v Praze.

Domnívám se, že až potud si zasvěcený okruh čtenářů přečetl známé skutečnosti o době, kdy dr. Hošek byl v leteckém průmyslu a výzkumu uznávanou autoritou a osobností. Jaké však byly začátky jeho hlubokých znalostí? V jakém prostředí vyrůstal a jaký mělo vliv na jeho další vývoj?

Dostalo se mi té cti, že mi byly zapůjčeny vzácné památky na prof. Hoška – jeho pracovní deníky od r. 1928, kdy mu bylo, jako studentu reálky 15 let. Je to soubor tří rukopisů s celkovým počtem 334 hustě popsaných stránek a dalších příloh. Deníky vynikají systematičností poznámek vlastních i ze studované literatury. Způsob stylizace, záznamy o dosažených experimentálních a teoretických výsledcích zcela předznamenávají jeho další vědeckou a technickou činnost. Většina zápisů, konstrukčních návrhů a grafických vyhodnocení výpočtů je pečlivě zaznamenána tuší. Již při běžném prolistování prvního deníku jsem užasl nad systematickou a cílevědomou činností u vývojové řady modelů letadel, u kterých vždy hledal další možnosti zlepšení letových vlastností.

Josef Hošek vyrůstal prakticky bez rodičů, nejprve jako svěřenec „Domu dětství“, později péčí podpůrného legionářského fondu. Po absolvování reálky (s vyznamenáním) zůstal zcela bez prostředků. Živil se kondicemi, psaním odborných článků a knih o modelech letadel apod. Přes toto velké pracovní zatížení úspěšně vystudoval Vysokou školu technickou v Brně (1937) a již o dva roky později podal svou doktorskou disertační práci, kterou však mohl obhájit až po válce. Roku 1937 získal také pilotní diplom. Lze říci, že celým jeho životem prostupuje ruku v ruce s hlubokými vědomostmi obrovská houževnatost a důslednost. Když v roce 1962 velmi těžce onemocněl a pět let byl odkázán do nejistoty výsledků léčení, dokázal se upnout k odborné vědecké činnosti a ještě v rekonvalescenci r.1966 obhájit disertační práci doktora věd – DrSc.

Vraťme se však do roku 1928. Tak jako mnohý z nás, začínal leteckým modelářstvím. Na úvodní stránce jeho prvního deníku čteme:„Aviatika je snad nejzajímavějším oborem technickým; kdo si ji přiblíží alespoň v pokusech s modely, ten si zamiluje tuto práci. Ovšem jest třeba s rozumem se obírat modely a nevynakládat zbytečnou námahu k uskutečnění nemožných nápadů. Teprve vhodně volené, promyšlené zkoušky přinášejí pravé výsledky a radostné zadostiučinění.“ Myslím, že obsah citovaného úvodu má nezměněnou platnost i dnes!

Studiu každé problematiky, uvedené v denících, předcházely pečlivé výpisky z dosažitelné literatury.Z českých autorů je často uváděn ing. V. Smolař, DrSc, dále autor či spoluautor úspěšné řady letounů ing. P. Beneš a další. V deníku nechybí ani četné překlady z literatury německé, francouzské a anglické.

Je zajímavé, že všechny modely, s nimiž letově experimentoval, byly vlastní konstrukce s předcházejícím kontrolním pevnostním a aerodynamickým výpočtem (někdy i kritizovaným jako nadbytečným – jak vyplývá z deníku). Aby si čtenář mohl lépe vytvořit svůj názor o práci patnáctiletého studenta (1928), vypisuji část obsahu jedné z přemnohých tabulek zpracovaných výsledků, týkající se pohonu vrtule modelu gumovým svazkem.

Odzkoušeno 7 průřezů svazku a 10 typů vrtulí. Při každé zkoušce byl zaznamenán předem určený počet otáček vrtule, odhad výškového převýšení modelu a celkový čas s dalšími doplňujícími poznámkami. Experimentální výsledky jsou pro každý model i pro každou vrtuli zpracovány početně i graficky – vše nakresleno tuší. Přímo charakteristickým pro houževnaté a důsledné vyšetřování vlastností zkoumaného objektu je následující zápis: „Přišel jsem k názoru, že je nutno měřit vrtuli v klidu i pohybu. Proto jsem běhal celou neděli s prkénkem s otáčející se vrtulí po pokoji a stopoval dobu, po kterou motor pracuje. Odchylky byly ale tak značné, že jsem se rozhodl pokusy opakovat v parku. Ježto jsem měl málo času, konal jsem pokusy v polední přestávce a hlavně večer, často i do půlnoci.“ Když pokusy byly nadále neprůkazné a odchylky značné, je zaznamenáno: „Po těchto nezdařených pokusech rozhodl jsem se sestrojit si měřící pomocné přístroje. Např. válec pro automatické zapisování tahu a momentu s hodinovým strojkem, automatický zapisovač obrátek, umožňující odečíst v kterékoliv vteřině počet vytočených obrátek. Na celkovém provedení jsem pak pracoval jen několik měsíců …“

Podobným způsobem je věnována pozornost studiu profilů. V deníku je soustředěna pozornost na řadu Göttingen (422, 527, 441, 449, 482 …). Na základě znalostí aerodynamických charakteristik jsou posuzovány letové vlastnosti modelů a tyto experimentálně odzkoušeny.

Podle výsledků uvedených a podobných dalších zkoušek pak stavěl modely, které skutečně létaly, jak je v deníku i potvrzeno (včetně dosažených časů) přítomnými členy modelářského kroužku. Jako příklad zajímavéo modelu jsme ofotografovali z jednoho deníku prof. Hoška plánek „třímotoráku“, jehož letové fotografie jsou nereprodukovatelné. Též pro modely startující z vodní plochy předcházely podobným způsobem realizované důkladné rozbory tvarování, velikostí a umístění plováků včetně odkazů na další literaturu.

Zápisky z roku 1932 jsou soustředěny především k poznání principů letů semen rostlin, v pozdější době pak let hmyzu ptáků. V úvodu této části deníku je poznamenáno: „Letadlo není přímou analogií ptáka; je jí tím méně, čím rychleji létá.“ K prostudování této problematiky předchgázející vlastnímu úsudku a závěrům, jsou zaregistrovány desítky odkazů na cizí literaturu. Například zápis z 6.11.1932 konstatuje poznání, že na rozdíl od rostlin, kde je stabilita létavých semen automaticky dána, je u živočichů vědomou činností mozku. Zápis pokračuje rozborem z letových a přistávacích manévrů hmyzu i ptáků. Uvedené činnosti jsou rozfázovány, podepřeny názornými obrázky pohybu křídel a ocasu. Výpisy a kresby anatomie ptáků dokumentují vlastní úvahy a rozbory. Matematicky jsou zdůvodněny nezbytné energetické výdaje pro dlouhé lety stěhovavých ptáků.

V roce 1936 pak vyšly tiskem první příspěvky třiadvacetiletého J. Hoška, týkající se principu letu ptáků, stavby a tvarování ptačích křídel, rozboru řízení směru a výšky letu, podrobné tabulkové přehledy plošného zaztížení křídel ptáků apod. K těmto svým pracem poznamenává: „Nevím čím to je; pustím-li se do nějaké práce, pravidelně střádám si různé výpisky a poznámky, což v celku tvoří malou 'literární jednotku’. Současně se pouštím do technického slovníčku – výpisu různých hesel z fyziky, různých časopisů a jiné.“

K problematice letu ptáků se prof. Hošek rád vracel po celý svůj život. I v jeho poslední publikaci tohoto zaměření „Aplikace teorie fyzikální podobnosti na létající živočichy“ (ČSAV 1976) je zřejmá návaznost na poznámky z posledního deníku z roku 1932.

V okruhu svých spolupracovníků byl prof. Hošek znám nejen svými hlubokými znalostmi oboru a všeobecným přehledem, ale i svou pečlivostí, skromností a k sobě přísností. Vyžadoval samostatnost myšlení a vlastní úsudek. Bylo známo jeho úsloví: „Já nikoho za uši tahat nebudu.“ Jako učitel byl velmi korektní a jeho výkladová forma exaktní a srozumitelná. Technické problémy řešil cvždy důkladně a s konečnou platností.

Při výčtu významných původních prací by nebylo možno opomenout práce řešící vztah mezi současnou explozí inženýrských a vědeckých poznatků a mezi délkou inženýrského studia. K tomu byly odvozeny původním způsobem přesné teoretické závislosti.

Zatímco uvedené deníky byly více nebo méně soukromou činnistí ze studentských let, zasluhovaly by jeho četné původní práce, mající doposud podobu rukopisu, vydání a zhodnocení na příslušných vědeckých institucích.

Myslím, že nejlépe uzavřu vzpomínku na profesora Josefa Hoška citací závěru jeho poslední knihy: „Příroda je zdrojem nejspolehlivějších informací, prověřených nejdelší zkušeností, souměřitelnou s dobou geologického vývoje Země. Příroda skvěle vyřešila mnoho problémů, o kterých člověk ví jen velmi málo nebo vůbec nic. Proto člověk má hledat pro svou vědeckou a technickou práci účelné vzory, podněty a poučení v nevyčerpatelné přírodě.„

Zpracováno z podkladů Ing Jiřího Šubrta

-kek-

Publikováno ve Zpravodaji 6/2008

Pro úplnost výše uvedeného jen několik doplňujících informací. Profesor Hošek byl nejen laureátem státní ceny Klementa Gottwalda, byl také nositelem stříbrné medaile za zásluhy o rozvoj Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni, dále nositelem stříbrné Felberovy medaile ČVUT (v roce 1973) a medaile ČVUT za významné zásluhy o rozvoj ČVUT v Praze. V roce 1968 pak byl jmenován „Zasloužilým pracovníkem československého letectví“.

Byl autorem řady patentů a zlepšovacích návrhů. Svou plodnou publikační činnost zahájil knihou „Stavba bezmotorových modelů letadel“ v roce 1935, která se dočkala pěti vydání. Následovaly „Uvod do stavby modelů letadel“, „Balóny na teplý vzduch“ a mnoho dalších.

V průběhu války pracoval jako samostatný letecký statik. Po roce 1945 byl zaměstnán ve funkci vedoucího aerodynamika československého leteckého průmyslu. Po dokončení prací na proudovém letounu L-29 Delfín vedl profesor Hošek tříletý „Podnikový letecký institut“ v Letňanech, aby se v roce 1967 stal profesorem ČVUT, kde přednášel jeden ze základních předmětů – Aerodynamika vysokých rychlostí.

„Aviatika je snad nejzajímavějším oborem technickým; kdo si ji přiblíží alespoň v pokusech s modely, ten si zamiluje tuto práci. Ovšem jest třeba s rozumem se obírat modely a nevynakládat zbytečnou námahu k uskutečnění nemožných nápadů. Teprve vhodně volené, promyšlené zkoušky přinášejí pravé výsledky a radostné zadostiučinění.“