Ostříž II

Už sama celoroční soutěž větroňů pořádaná Jirkou Hruškou ze SAMu 95 je bezvadný počin. Moc dík! Při jednom přemýšlení o ničem, mě napadlo zúčastnit se A-dvojek s něčím neobvyklým, jenom tak z hecu. Doma se krčí v krabici celkem málo létané samokřídlo Ostříž II. Kontrola co říkají pravidla a bylo rozhodnuto.

Samokřídlo, už při vyslovení někteří na sucho polknou a řeknou si „asi nemocnej“. Je to tak. Let tak trochu zvláštní a výkony nic moc. Po prvé jsem tohle samokřídlo uviděl na soutěži ve Valašských Kloboukách. Létal s ním Laďa Konečný z Holešova. Let takový neuspořádaný, výšky na katapultu žádný zázrak. Při prohození páru slov s majitelem jsem se dověděl, že je ve stadiu učení se s tím lítat a gumicuk má špatný. Dal jsem mu za to adresu kde sehnat gumu a hlavně jakou, samo sebou z Číny. No ale ta krása, ta mě dostala, byla to vhozená rukavice. Hned doma jsem hledal info. Načmárat plán nebyl problém. Stavba je klasika, ale vyřešit některé uzly, jsou prostě jiné než u klasických modelů. Potom nastal problém, jak nastavit křidélka a háček. Vyřešil jsem to jednoduše, asi tak nějak!!.. Háček více dopředu, těžiště je u samokřídla asi ten největší problém. Těžiště vpředu problém, v zadu okolo neutrálního bodu, ještě větší. Moc prostoru na zkoušení není. Kontrolní výpočet těžiště a porovnání s plánem, no asi jo. Co mě čeká při záletu jsem fakt netušil.

Nastala hodina pravdy. Počkat až bude foukat tak do 2m/s. Natáhnout gumicuk a do luftu s nadějí, že to aspoň nějak poletí. První start, jako když šutr vystřelíte z praku. Šílená rychlost a výška po vypnutí tak pět metrů. Rychle nějak otočit a přistát. Výsledek tupý na výškovku a háček posunout. Takto to bylo s úpravami asi dvacet startů. Výsledek, výška na vleku tak 50 metrů a let bych přirovnal ke špatně vhozené cihle. Už jsem nevěděl jak dál, tak zavolat příteli na telefonu. Odborníkem na takovéto zrůdnosti je Juraj Tinka. Vyslechl si co to dělá a poradil, natáhnout a začni laborovat s těžištěm, ale po milimetrech. Pozor na to aby ses nedostal k neutrálnímu bodu, potom honíš krtky. Tak začalo zkoušení, pro jistotu těžiště dopředu, žádný posun k lepšímu. Tak opačně dozadu, výška po startu tak 50 – 60 metrů, let by se dal jednoduše popsat – děs, někdy s křečovitě staženými půlkami. Nastavit křidélka více nahoru. Jednou jsem omylem ubral více olova vpředu, než jsem chtěl a hle to letí jak z partesu. Jenom na zatáčky tupý. Musel jsem na nouzovku naohýbat z drátu kleštěmi na place nové táhla od serva a zajistit drátkem proti vypadnutí. A bylo to tam. Ta nouzovka je tam stále a funguje. …. Jenom vyřešit ty starty. Posunutí háčku už nepomáhalo. Pohyboval jsem se kolem těžiště a to je nebezpečné u této zrůdnosti, tak nezbylo než se naučit startovat s tímto problémem. Startuje se jenom mírně do kopce, jak se model rozběhne, tahat až k ohnutí kniplu a vydržet až do vypnutí. Let je trochu jiný než u normálních modelů s výškovkou. V zatáčce má snahu se rozbíhat a po ukončení zatáčky, model velmi rád vyskočí nahoru. Když se na to nezareaguje včas potlačením, model se rozjede a rozhoupe. Nádherně ale umí kroužit o malém poloměru a je citlivý na stoupáky, ale i na klesání a těch teda je. Celý let se musím soustředit, co model dělá a kam letí, bez ocasních ploch je velmi špatná orientace, moc si člověk neodpočine. Odhaduji, že na zálet jsem dal tak čtyřicet startů. Někdy to bylo na střelení se do palice, co model dokázal nebo nedokázal. Mezi námi, je to mrcha ale krásná a povedlo se !!!

Franta Machač