Co s tím……

Dlouho jsem váhal, jestli ten článek napsat a uveřejnit nebo to nechat vyhnít a dělat, že mě se to netýká. První verzi jsem napsal už někdy na podzim a byla napsaná, tak jak to cítím a taky dost tvrdě. Skončil v koši počítače a hned jsem koš vysypal, aby mě aby mě to nelákalo ho z koše vytáhnout.
O čem chci vlastně psát. O nešvaru, který se začíná stávat při stavbě a na soutěžích pravidelností. Tím nešvarem je obcházení pravidel.

První kategorie jsou chorobní „vyhrávači“ posedlí vítězstvím udělají pro to všechno a za každou cenu. Stavby modelu podle historických pramenů a dokumentace. Není důvod, na co. Ono to v podstatě bude vypadat tak nějak a to stačí. Že změním profil, který měl na originálu tloušťku 16 procent a více, za nějakých 10, maličkost. Je moc klenuty, tak ho narovnám „To by přece neletělo“. Malá výškovka, se udělá o kousek větší. Váha je mrcha a proto tam nacpu uhlík a sklo. Takových někdy drobných či větších změn se potom najde více. Jistě není potřeba se držet striktně, že tak to bylo, nikdo z nás totiž pořádně neví, jak ten či onen model vypadal v době svého vzniku. Jistě vzniklo několik variant, která je potom ta pravá. Plány modelů a mušky, pokud neudávají míry jsou nepřesné a tak mohlo být všechno jinak než je model nakreslený. Kdyby bylo možno porovnat originální model a model postavený v dnešní době, asi by se všichni divili. Pro zajímavost uvedu příklad. Znáte to, když na soutěži se objeví nový model. Okukuje se, hodnotí a komentuje. Na jeden takový model jsem před časem narazil. Krásně postavený, vyšperkovaný, radost pohledět. Sleduji ho z uctivé vzdálenosti a odposlouchávám komentář majitele pro jiné obdivovatele. „…. jak jsem to stavěl, tak jsem zjistil, že to nepůjde vyvážit bez olova a váha je důležitá. Tak jsem překopal přepážky a křídlo posunul o kousek dozadu, bylo to pořád málo. Tak jsem natáhl trup před křídlem o nějakých 2,5 cm dopředu. Už to bylo dobrý. Při záletu, jsem ale zjistil, že tím jak jsem potáhl křídlo dozadu, nestačí už plocha výškovky a tak jsem ji udělal novou, – větší -. Teď už to lítá bezvadně“. Na metrový model je toho asi dost, nemyslíte. Znechuceně jsem plouživými kroky odkráčel a myslel si své. No a on se tím ještě chválil, jak to krásně občůral k obrazu svému. Když mu to dělá radost!!!!!….

Druhá kategorie a ta je daleko horší „notoričtí podváděči“. Vesele se mu točí vrtule a tváří se, že stoupá v termice. Ostatní se sypou k zemi, jako kdyby závodili, kdo bude spíše dole. Nevím jak lépe to popsat, než svým zážitkem. Na jedné soutěži jsem lítal v kategorii ELOT. Před tím dva maxe a jeden let za zdechlou kočku. Jistě to znáte, čtvrtý let a počasí se dost zhoršuje. Sílí vítr a mraky šednou a tlačí se k zemi. Stojím na startovišti a čekám, že někdo hodí sondu. Ještě jednoho, nebo alespoň dobrý výsledek kolem devíti minut. V tu chvíli vidím, že o kousek dál startuje kolega soupeř, kterému stupně vítězů přirostly k nohám. Startuje, počkám půl minutky a jdu nahoru někam tam kde on. Celou dobu nahoru, žádný náznak stoupáku nebo alespoň klidu, prostě nic, jenom vítr. Končím podle odhadu stejně vysoko jako on, jenom s tím rozdílem, že on za tu půl minutu vyklesal, snad 50 metrů. Zkouším to nalevo napravo, nikde nic. Za tři minuty jsme oba asi ve dvou stovkách. V tu chvíli slyším jeho spřízněného pomocníka a časoměřiče „a tam musíš vydržet sedm minut“. Snažím se držet v prostoru kde on a lítat kolem něj a nic, jenom dolů, jako kdybych vezl cihlu. Na začátku osmé minuty přistávám a dívám se, kde sedí soupeř. Nevidím ho nikde kráčet s modelem, tak se na podivám do míst, kde stál před tím a on se zalomeným krkem řídí svůj model. Zkuste hádat v jaké výšce, no těch 200 metrů má stále. Pro sebe a na svoji adresu si utrousím, „- debile co tam lezeš, když to neumíš“, no neumím!!! A vůbec mi to nevadí. Prostě byl lepší!!!!!!!!

Tak nějak jsem chtěl popsat situace, které se tak nějak v klidu dějí a ono to prochází. Vím, že se na mě teď asi někteří sesypou a budou si říkat, že co rýpu, když nemám důkazy. Budou to asi ale hlavně ti, kterých se to týká, nebo taky ne a budou dělat mrtvého brouka. Jestli jde někomu fakt o tu „hodnotnou výhru“ze soutěže, nebo o ten diplom, či snad jenom ten pocit, nechápu. Ti zainteresovaní, se jistě poznají. A snad pochopí, že ten náš koníček, by nám všem měl přinášet radost a uspokojení v této přiblblé době a ne nevraživost a podezřívání. Vždyť co na tom, že nejsem na bedně, ale udělal jsem si radost tím, že jsem se potkal se stejně praštěnými a postiženými jako jsem já. Co by potom měli říkat ti, kteří se na bednu dostanou jenom někdy, nebo takříkajíc omylem. No a stejně přijedou na další soutěž zase.

Nad všechny tyto činy a napsaná slova vyčnívá hláška Ivana Šebánka z Mělníka.
“Podvádět můžeš, když na to máš žaludek.”

Franta Machač