12. Majstrovstvá Slovenska historických modelov 6.-7.8.2016
Nutno podotknout, že jsme s Vlastíkem Šimkem, Jirkou Doleželem i Lubošem Koutným, jako modeláři s domovským listem v Medlánkách, pojali účast na této akci velmi odpovědně. Sice nepravidelně, ale o to poctivěji jsme zalétávali a připravovali soutěžní modely a i sebe na medláneckém letišti pro tuto nadcházející akci několik týdnů předem. Vlastík stihnul zgenerálkovat svého Caudrona (BV-min), dokonce mu doplnil závodní čísla, jak si to pořádný racer zaslouží. Společně s Jirkou jsme stihli postavit a důkladně zalétat gumáky BV-1 (Victoria Parker Vica Smeeda, Victory Dicka Kordy, oba modely z roku 1939), zvládli jsme i dvě BV-min-ky, střemhlavé bombardéry (Douglas Devastator a Blackburn Skua) a i na Poštolky a větroně vůbec také došlo. Do výčtu ér připravených na soutěž by se slušel započíst i Jirkův zbrusu nový Cloud Chaser pro kategorii BV-3, jenže když ho Jirka poprvé vytáhnul v Medlánkách z krabice, bez nějakého zaklouzávání ho rovnou natočil, předvedl krásný let kolem dvou minut a zase ho do krabice poskládal, to se nedá počítat. No, nenaštvalo by vás to? Rekordmanem – rychlostavěčem se ale stal Luboš, který sice postavil pro kategorii BV-min nový model Nieport 1912, ten se ale ukázal letově natolik nespolehlivým, že ho stihnul týden před soutěží rozbít a narychlo postavil více než adekvátní náhradu – Zlína.
S Jirkou jsme do Očovej vyrazili v pátek krátce po poledni. Původní plán byl, dorazit na letiště v Očovej odpoledne a ještě si trochu zalétat. Teprve večer jsme plánovali ubytovat se v turistické ubytovně, v naší oblíbené Pstruši. Bohužel, tentokrát se cesta po dálnici z Brna do Zvolena hodně protáhla. Dvě nehody krátce po sobě ucpaly směr z Bratislavy na Trnavu a Nitru tak důkladně, že jsme celou cestu absolvovali za téměř dvakrát takový čas než obvykle. Za Nitrou jsme pak vjeli do takových přívalů deště, že jsme zapochybovali, jestli neměla předpověď počasí přeci jen pravdu. Po příjezdu na místo, těsně před osmou večerní, jsme se tak tak stihli ubytovat, chvíli posedět u piva s Alenkou a Paľom Rabekovými a už byl čas zapadnout do peřin.
Páteční večer nad Očovou se s námi loučil blankytně modrou usměvavou oblohou, sobota nás ale přivítala zamračenou nízkou oblačností. Na bezprostřední déšť to sice ještě nevypadalo, že ale nějaká přeháňka v průběhu dne dorazí, bylo jisté.
Zahájení samotné soutěže proběhlo nástupem soutěžících s modely pod taktovkou prezidenta SAM 119, Fera Swieteho. Moc pěkné.
Volná kola a měření časů soutěžícími navzájem jsou na soutěžích historických modelů obvyklé. Nejinak tomu bylo v Očovej. S pesimistickou předpovědí počasí, pod vedením Dušana Sedlára, se převážná část soutěže v kategorii BV-min odlétala ihned po oficiálním zahájení soutěžního klání. Do soutěže gumou poháněných historických minimaket se přihlásilo celkem deset soutěžících s patnácti modely. Na premiéru této kategorie na Slovensku to není vůbec špatné.
Uměrně tomu, jak nad očovským letištěm houstly mraky, zvedal se i vítr. Hezky to ilustrují klesající časy mého plovákového Deperdussina 1913 v jednotlivých soutěžních letech. Při tom prvním, nejhezčím, se vysvětlily poněkud neuspokojivé barvy louky tvořící soutěžní plochu, která obvykle překypuje zelení. Znáte ten pocit, když jdete po zasněžené ploše, a na povrchu je krustička ledu? To, co soutěžícím křupalo pod nohama ale nebyl led, ale důkladně vysušená vrstva kejdy, kterou byla část louky čerstvě pohnojena. Mnoho modelářů touží vidět a detekovat stoupající termické bubliny. V Očovej sice vidět nebyly, bylo je ale možné vyčenichat (a to doslova). Ale zpět k samotné soutěži historických minimaket. Domácí Miro Hartman cestuje na soutěže obvykle vlakem a tomu přizpůsobuje velikost svých modelů. Přestože je to “chlap jak hora”, jeho modely se vyznačují vždy extrémní mírou jemnosti a pečlivostí stavby. Zkrátka, každý jeho model je řemeslně naprosto dokonale a záviděníhodně zpracován. Oldtimer Fokker D VIII v jeho podání byl zkrátka dokonalý. Naneštěstí ho Miro zalétával až v průběhu soutěže a na výsledcích je to bohužel znát. Dušan Sedlár a Juraj Uhrin zvolili velmi pěkné hornoplošné předlohy. Dušan se po skončení soutěže přiznal, že neznal možnosti svazku svého Pipera. Otáčky tedy v jednotlivých kolech postupně zvyšoval. Stejný problém měl asi i Juraj. Skončit dvě, respektive tři sekundy před prahem finálového rozletu, to zamrzí. Je škoda, že Paľo Rábek neodlétal soutěžní kola se svým Taylorcraftem společně s námi. Věřím, že by mu Vlastík i Jirka, jako zkušení minimaketáři, doladili jinak hezký model na lepší výkony.
Nedělní finálový rozlet tak, v této na Slovensku nové kategorii, patřil Moravákům. Nejlepší let sice předvedl Jirka Doležel s Boulton Paul Defiantem, jenže mu krátce po startu odpadla podvozková noha a tak byl let za nulu. Vítězný Mig-3 Luboše Koutného, při třetím letu v sobotu ztracen, po dešťové průtrži promoknuvší k nepoznání, s následnou patinou těžce zkoušeného frontového stíhače, po zásluze zvítězil.
Těsně před polednem vítr úplně ustal a byo jasné, že déšť je tady. Vlastně to ani nebyl déšť. Spíše to vypadalo, jako by někdo nad Očovou obrátil kbelík plný vody. Těch kbelíků ale bylo více. Když už se zdálo, že déšť po první náloži vody ustává, vyrazil Luboš Koutný se sekyrkou vyprostit svého Disperáta (BV-1). Při třetím soutěžním letu jej totiž zavěsil na větev stromu v jednom z okolních remízků. Dříve, než se mu ho podařilo vyprostit, vylily se nad Očovou dva další pořádné kbelíky. Z Disperáta tak zůstala jediná použitelná součást – vrtule. Zbytek modelu byl rozmočen a rozlámán. Ztracená BV-minka Mig-3 pak byla zachráněna jen rychlým a důkladným vysoušením pomocí topení v nastartovaném autě.
Jak rychle déšť přišel, tak rychle i odešel. Jen nízké, olověné mraky zůstaly. Mokro sice modelům nesvědčí, v daných podmínkách bylo ale vhodnější odlétat volné gumáky ihned, za relativně mírného větru. Vlastík i Jirka se pustili do BV-3. Cloud Chaser zopakoval to, co při záletu v Medlánkách. Druhý let se Vlastíkovu Tyčkáči nepovedl, bylo z toho druhé místo. Samuel Potančok na třetím místě ukázal, že ve volných gumácích patří k těm nejlepším na Slovensku. S Bobíkem soutěž dolétával v průběhu neděle a vymáčknout z tohoto malinkého kabiňáčku za daných podmínek výsledek 245 bodů je výkon mistrovský.
Nejobsazenější kategorií s pohonem gumou jsou modely BV-1. Vlastík si s MLL-301 spolehlivě vylétal účast ve finálovém rozletu, totéž platí i o Lubošovi. Jeho Disperáto ale bylo rozbito takovým způsobem, že bylo jisté, že do nedělního odpoledne, kdy byly naplánovány rozlety, se mu jej seskládat do provozuschopného stavu nepodaří. Jirkovi Doleželovi se u Victory sice nalomil výkližek zadního závěsu svazku a hrozilo zničení celého trupu, chirurgický zákrok a vteřinové lepidlo ale zabraly a Victory se rovněž nominovala do rozletu. A to tak přesvědčivě, že Jirkův druhý model, Disperáto, zůstal uschován v přepravní bedničce.
Při prvním letu mé Victorie Parker jsem se řádně zapotil. Natočil jsem obvyklých 1300 otáček a model vypustil. Modelu se ale nějak nechce stoupat, většinu letu se plahočí maximálně v deseti metrech a na konci letu, těsně po dosažení maxima, se ke všemu rozhoupává. Po vyzvednutí je vše jasné. Praskla jedna nit a poté, co se část otáček ze svazku vytočila a prasklá smyčka povolila, letěl model jen na 4 nitě. Vracím se na startoviště a a natáčím KK Senatora. Zatímco jsem se u Victorie zapotil, se Senatorem jsem se vykoupal. Krásný let, vítr se ale už trochu zvedá a model si to míří k potoku hustě obrostlému nízkými vrbami, kopřivami, ostružiním a podobnou nepřátelskou zelení. Ztrácí se těsně za korunou jedné z nízkých vrb, musí být kousek za potokem. Pokud ale stihnul zatáčku dotočit, hrozí, že přistál přímo do něj. Potok se překročit nedá, takže honem k silnici přes mostek na druhou stranu. Model ale nikde. Ostružiním jsem se prodral, potůčkem jsem tam a zpátky prošel a i když to nevypadalo, některé tůňky v něm byly skoro po pás. Hledání ale bylo bezvýsledné. Zpátky na startoviště, zkusím ho najít později. Pro druhý let raději stříhám Victorii trochu delší doutnák, ať má rezervu a přistává na louku za potokem. Podařilo se a model padá z pěkné výšky bezpečně za potok na nakrátko střižené předpolí aeroklubácké vzletové dráhy. Jen co jsem přešel přes mostek, vidím že je zle. Na silnici zastavuje auto, vystupuje z něj jakýsi chlapík, otevírá kufr a láduje do něj mou Victorii. “Hééj!” křičím a rozebíhám se k němu. Chlapík nic, pokračuje v započaté činnosti. “HÉÉJ!”, křičím tak, že to muselo být slyšet snad až ve Zvolenu. Už si mne všimnul, z auta vystupuje druhý chlapík. Už rozpoznávám ty polepy na autě a děkuji prozřetelnosti, že jsem připravenou nadávku stihnul spolknout dříve, než jsem ji vyřkl. Dobrá rada pro turisty: když vyrážíte do zahraničí, zjistěte si, jak vypadají místní strážci zákona. Nápis na autě nezněl “Export Import s.r.o”, ale Polícia a kdo by tušil, že tamní policejní uniforma vypadá natolik civilně, že je na dálku snadno zaměnitelná za úbor leckterého cestujícího obchodního zástupce. Strážníci se smějí, já jim děkuji, jsou místní a chtěli model dovézt do Aeroklubu. Zatímco si s jedním policistou vyměňuji několik přátelských slov, druhý hlásí: “Pozritě, tamto je eště jedno.” To ne, tohleto. Poté co se mi Senator při předchozím letu snad ve výšce čtyř metrů ztratil těsně za vrbičkami u potoka z dohledu, rozhodl se, že na přistání je času dost a doletěl až skoro na letištní dráhu, tedy o více než dalších sto metrů dále.
Dneska už byla štěstěna vyčerpána, raději oba modely balím a v odpočinkovém tempu začínáme s kluky skládat Poštolky. Ve čtyři hodiny, pod taktovkou Jirky Šilara, začíná Poštolka Cup. Téměř čtyřicítka soutěžících všeho věku a pohlaví se škrábe na svah přiléhající k letové ploše, aby změřila síly s vetrůňkem z rýsovacího prkna Štefana Kopáčika. Model to není ani moc krásný, profil MVA-165 použitý na křídle je spíše děsivý, přesto je s Poštolkou legrace a Poštolka Cup je jedním z vrcholných okamžiků celého mistrovství. Teprve shora bylo vidět dílo místního zemědělce s kejdou v celé své kráse. Uprostřed louky je vyznačena dokonalá nahnědlá vzletová dráha, které dala průtrž mračen její původní konzistenci. A tak je cíl soutěžních letů neoficiálně stanoven. Při každém podařeném startu se hlasitě fandí, k nevelké radosti samotného soutěžícího, aby model dosáhnul této voňavé a mazlavé runwaye. Ještě před prvním startem z nepatrné škvírky v nízké oblačnosti poprvé vykouklo sluníčko a v průběhu prvního kola už nebylo po mracích ani památky a nad loukou se začaly tvořit termické bubliny. Svah se startovištěm byl sílícím větrem ofukován hodně z boku, leckterý specialista magnetář by to jistě považoval za neregulérní, ale to rozhodně neplatí pro Poštolky. Ty létají rozumu a aerodynamice navzdory. Kromě domácích soutěžících je hojně zastoupena i Česká republika a mezinárodní lesk soutěži dodává i zástupce, byť jediný, z Velké Británie. Snad aby zůstala inkognito, létala s Poštolkou pod pseudonymem i jedna jinak známá tuzemská mediální hvězda ze Žatčan, věnující se jinak výhradně kategoriím páčkovacím.
Některé soutěžní lety jsou zdařilé, některé méně. Soutěžící, kterému se podaří udržet model po startu co nejdéle proti větru až do okamžiku, kdy se dostane nad louku prohřátou sluníčkem, má šanci na pěkný let. Vlastíkovi i Jirkovi se to při prvním letu podařilo. Jsem z posledních ve startovním poli. Házím Poštolku poněkud silněji a co nejvíce proti větru. Většinou se takto hozená rozhoupe a pokračuje v houpání až k zemi, dalo mi hodně seřizování ji to aspoň trochu odnaučit. Svah opouští sice v nikterak zavratné výšce ale spořádaně. Pokaždé, když už to vypadá, že půjde k zemi, nakopne ji nějaká ta voňavá termická bublina. Nakonec se Poštolka obrací, bezpečně opouští mazlavou runway a přistává těsně k úpatí svahu. I řada dalších soutěžících předvádí krásné lety atakující padesát sekund a žáci se ve startovním poli mezi staršími a zkušenějšími svými výkony rozhodně neztratili. Dobojováno. Hromadný start houfu Poštolek byl krásnou tečkou za 6. ročníkem této soutěže pro radost. A výsledky? V kategorii seniorů putovaly dvě moc krásné plakety ze tří za nejlepší umístění do zahraničí, na Moravu.
Před zaslouženým gulášem na zahrádce očovského letiště zbývala ještě jedna příjemná povinnost. 22. ročník MIMLOCT – memoriál Charlese Hampsona Granta, který se létá jako hromadný start ve stejný okamžik na řadě míst světa. I letos se připojili čeští a slovenští účastníci Mistrovství Slovenska, ve složení:
- Marián Koza (SK)
- Alenka Rábeková (SK)
- Paľo Rábek (SK)
- Bohuslav Ježík (SK)
- Jirka Doležel (CZ)
- Miroslav Dvořáček (CZ)
- Milan Ježík (SK)
- Luboš Koutný (CZ)
- Adam Jakeš (CZ)
- Ľudovít Pec (SK)
- Mirka Juhásová (SK)
Hromadný start proběhl v 18:00, za jasné oblohy a čerstvého větru. Naštěstí nás Cloud Trampové příliš netrápili, žadný neulétnul ani nepřistál na nějaké nedostupné místo.
U báječného guláše jsme se dozvěděli, že i Květoslav Štorek se, byť poněkud nedobrovolně, zúčastnil volnoleteckých soutěží. Zatímco jeho motorák odstartoval coby RC model v kategorii OTMR, poslední povelem, který byl schopen a ochoten vykonat, bylo uzavření přípusti paliva. Pak už pokračoval pouze volně. Příčina byla jednoduchá. Moc drátků k zapojení způsobilo, že jedna z krabiček, právě ta, která zajišťuje stabilní napájení RC palubní elektroniky, zůstala nezapojena a tak se příjmači a servům nedostávalo žádoucího napětí. Model byl nalezen poměrně záhy a vcelku, bohužel k přistání si vybral korunu mohutného stromu. Za pomoci ostatních českých soutěžících v této kategorii se ho vyprostit podařilo a tak Květa o historický motor Torpedo nepřišel.
Sobotní podvečer zakončila členská schůze klubu SAM 119, na kterou jsme byli pozváni. Fero Swiety informoval o změnách evropských pravidel, která byla pro následující období schválena na zasedání prezidentů jednotlivých evropských klubů na ME v Belgii. Všechny změny lze zařadit do dvou kategorií:
- bezpečnost – zkrácení motorového letu, zkrácení maxim tak, aby nebylo dosahováno výšek na a za hranicí viditelnosti. Bylo nutné, aby pravidla reagovala i na expanzi a dostupnost telemetrických zařízení. Pravidla nadále připouštějí pouze měřit palubní napájecí napětí jako prvek bezpečnosti při provozu modelů, nic více
- vyšší míra shody s předlohou – otázka dodržení původního měřítka zůstává otevřena, lze předpokládat, že následující obddobí je určeno především k tomu, aby se modeláři stihli na tuto změnu připravit, vybrat si a postavit modely pro své oblíbené kategorie tak, aby nebylo nutno nic velikostně přizpůsobovat. Co ale nadále tolerováno nebude, je nedodržení jednotné míry zmenšení/zvětšení jednotlivých součástí modelu a ani vylepšování profilu nosných ploch nějakým tím žebrem navíc.
V pravidlech pro větroně pak bude nadále zcela explicitně uvedeno, že vlečný háček nesmí obsahovat mechanismus pro uvolnění vlečné šňůry. Toto pravidlo sice platilo i dříve, nebylo ale tak jednoznačně deklarováno, jako tomu bude v nových pravidlech, a nadále tedy nebude možný kreativní výklad pravidel.
V bulletinu – pozvánce na Mistrovství Slovenska byl avizován předem i jeden zásadní bod této schůze. I na jeho projednávání došlo. Nehodlám zde jakkoli vzniklou situaci komentovat, je to výsostně interní klubová záležitost slovenských kolegů. Přeci jen si ale jednu poznámku neodpustím. Možná by pomohlo, kdyby na nejbližší členské schůzi SAM 119, jejíž konání bylo navrženo, proběhla diskuze, jestli by nepomohlo sestavit klubový výbor v poněkud širším počtu. Ono prezidentování není za odměnu, je to spíše řehole a prezident by v některých případech měl být tím, který koordinuje, nikoli zajišťuje vetšinu klubových záležitostí sám.
Turistická ubytovna v Pstruši tentokráte neskrývala žádná překvapení. Po náročném dni jsme spali jako zabití.
V neděli započalo soutěžní létání již v osm hodin za téměř úplného bezvětří. To ale dle předpovědi nemělo mít dlouhého trvání, foukat mělo více než zdrávo. S Jirkou jsme příliš neotáleli a odlétali zbývající lety s gumáčky. Naštěstí už se žádné drama nekonalo a lety proběhly v klidu.
V průběhu dopoledne ale vítr opravdu zesílil. Foukat začalo od severu, přímo přes přiléhající kopec. Celá plocha byla zavířená a vzduch nad ní připomínal spíše obrovský mixér, se kterým měli co dělat všichni.
Vlastík si stihnul odlétnout deset soutěžních letů s házedlem a byť moc spokojen s výsledky nebyl, zas až taková katastrofa to rozhodně nebyla. Přelétat ho zvládnul jen Rosťa Staněk. Trojici pak doplnil domácí Bohuslav Ježík.
Ve větroních AV-2 už měl náš prezident, Zdeněk Hanáček, odlétáno parádně se SOK-em od soboty. Rudocha sice sestavil, v panujících podmínkách ho ale už nechal na zemi. S Jirkou jsme to přeci jen zkusili. Startovišť na výběr mnoho nebylo. Buď zavířené úpatí pod kopcem, nebo zavířené úpatí pod kopcem. První start se Žralokem se mi sice podařil, model provedl tři úkázkové kruhy, turbulence ho ale uvedla do spirály a při prudkém dopadu se lehce poškodil. Let Jirkovy Straky měl podobný průběh. Straka ale pád vybrala a byť výkon nebyl nijak oslnivý, umožnil odlétnout ještě dva lety a vybojovat bronzovou medaili. Stříbro pak zůstalo na Slovensku zásluhou Adama Kozy.
Jirka s Vlastíkem přihlásili své Poštolky i do AV-1. Pokud se Poštolkám podařilo dostat z té nejzavířenější oblasti, letové časy byly dobré. Oběma se to podařilo jen jednou. Vlastíkův téměř minutu a půl trvající let pak končil daleko za silnicí, téměř půl kilometru od místa startu a všichni tři jsme trnuli, jestli Vlastíkův model přistane ještě před mohutnými stromy na březích místní říčky Hučavy, nebo se pověsí na některý z nich. Vlastíkova stříbrná příčka, kterou se vklínil mezi Mariána Kozu a Kristiána Murgaša, stejně jako Jirkova bramborová, je heroickým výkonem.
Volňásky měli tedy odlétáno, byl čas pozorovat bitvy v rádiem řízených kategorií a vyčkat na rozlety, které se měly konat až po čtrnácté hodině. A bylo vidět, že je to boj s přírodou. Zoltán Wadovich při pokusu o start se svým přerostlým Bomberem model poškodil, nouzová oprava nepomohla. Flamingo Zdeňka Sýkory se při druhém letu marně pokoušelo překonat turbulence na závětrné straně a dostat se do vzestupného proudu nad hřebenem. Při třetím letu pomáhal startující model stabilizovat Zdeněk Hanáček držením za ucho, řádně se proběhnul. I tak to bylo drama. Motor běžící na plný výkon palivo příliš nešetřil, ale podařilo se a Flamingo se dostalo nad kopec. Jenže za cenu výrazného zkrácení motorového letu. Smůlu měl Dušan Sedlár. Při pokusu o druhý start s Centaurem v kategorii 400 mu turbulence model uvedla do dvojitého stoupavého výkrutu. Ten třetí byl bohužel klesavý až do země a model byl poškozen.
Ve čtrnáct hodin skončilo soutěžní létání a začaly rozlety.
V ELOT-ech plného počtu bodů dosáhlo sedm soutěžících. ELOT-y patřily k mála modelům, kterým výkonová rezerva umožňovala rychle opustit zavířené závětří kopce. Zvítězili maďarští soutěžící István Kornó a Oszkár Debreczeni, třetí místo vybojoval losem Svatopluk Chamrád.
Větroně v kategorii OTVR se po dohodě nerozlétávaly, los rozhodnul rovnou. Zvítězil Marian Koza před Jaroslavem Slávikem a Petrem Svobodou.
Do rozletu v BV-1 se nakonec nominovalo šest soutěžících a sedm modelů. Luboš už neměl létat s čím a Paľo Rábek rozlet dobrovolně vzdal. Finále tak proběhlo za účasti Samuela Potančoka, Jirky Doležela, Vlastíka Šimka a Adama Jakeše. Nebylo reálné, abychom rozlétávali standardně, modely by byly zcela jistě v nepřehledném terénu za říčkou Hučavou nenávratně ztraceny. Dohodli jsme se tedy, že rozlet poletíme formou minutky. To znamená, že čas se měří pouze po dobu dvou minut. Čas, který je nad hranici jedné minuty je soutěžícímu od výsledku odečítán. Pokud ale dojde v průběhu dvou minut k přistání na determalizátor, výsledek se škrtá a je za nulu. Smolařem se stal Jirka. Po několika desítkách otáček mu neočekávaně prasknul svazek a poškodil se jeden z podélníku trupu. Model neopravoval, bleskurychle vyměnil svazek a ostatní soutěžící na něj kolegiálně počkali. Minutka je velmi zákeřná. Obvykle se model ladí na maximální výkon, připravit ho tak, aby letěl mizerně dá možná více práce. Vymstilo se to Vlastíkovi. MLL-301 odmítla poslechnout, nabrala výšku a hodně přeletěla. Jirkova poškozená Victory přistávala už po devatenácti vteřinách. Rovněž Samuel Potančok se Skřivanem sedal příliš brzo. Oproti soupeřům jsem měl výhodu výběru modelu pro rozlet. Vybral jsem Senatora, u kterého se dal lépe odhadnout potřebný počet otáček aniž by při startu trpěl nedostatkem výkonu. Vyplatilo se.
Pro pořádek je vhodné uvést i výsledky ve zbývajících kategoriích.
Že je Petr Chvátal, kterému po mistrovství v Belgii neřeknou kolegové jinak než Švátal, odborníkem na motory, prokázal v kategorii OTMR. Náskok 240 sekund na druhého Zdeňka Hanáčka je pořádný. Třetí místo vybojoval domácí Marián Jurkovič.
Zoltán Wadovich a József Ács jsou specialisté v kategorii Texaco. Třetí místo obsadil domácí Ivan Polák. Za zmínku stojí výsledek mladičkého Mareka Macha. Soutěžící v Texacích jsou obvykle zkušení pánové, Marek Mach oproti tomu teprve začíná a nevede si vůbec špatně.
V 1/2 Texaco se mezi prvního Miroslava Lišku a třetího Tomáše Valentu probojoval náš prezident, Zdeněk Hanáček.
Barevné kovy se v kategorii Alot rozdělili mezi zúčastněné státy rovnoměrně: první místo Miroslav Čamaj, druhý István Kornó, třetí Květoslav Štorek.
Že je kategorie 400 v tuzemsku hodně populární, dokladuje výsledková listina. Mezi české soutěžící v první desítce se na pěknou stříbrnou příčku podařilo vmáčknout jedinému domácímu soutěžícímu – Marianu Jurkovičovi. Zvítězil Bohuslav Heczko, na třetím místě Juraj Tinka.
O prvním srpnovém víkendu se v Očovej konala krásná soutěžní akce, která se i přes trápení s počasím opravdu vydařila. Nezbývá než poděkovat všem organizátorům, celému klubu SAM 119 za pohostinnost a samozřejmě poděkování patří také i prezidentovi, Ferovi Swietemu.
Těšíme se na příští rok!
Adam Jakeš
Fotogalerie Ali a Paľka Rábekových
Již několik let mám víkend na přelomu července a srpna spojen s návštěvou Slovenska. Krátký čas odpočinku lze strávit různým způsobem. Není nutno vyrážet do exotických dovolenkových destinací z katalogů cestovních kanceláří. Pokud chce našinec, tedy historickou modelařinou nakažený, zažít tu správnou prázdninovou pohodu a užít si soutěžního klání, pak vyrazí do Očovej. Místo, kde se již tradičně v tomto termínu koná vrcholná soutěž našich sousedů ze SAM 119.
“Potrefená husa…” – náhodou jsem Poštolka Cup létal sice se svěřeným modelem, ale svým jménem! Nebýt toho zvoranýho vypuštění při druhém letu, tak to skoro mohlo být “o bednu”. Ale i tak napoprvé 10. místo z 32 – já jsem spokojený.
Juraj Tinka ale vypadá obvykle jinak…