Zakladatelé brněnské modelařiny – Jiří Boček
Brno bývalo vždy baštou gumičkářů. Před válkou, za okupace a těsně po ní to byli Jančařík, Duchoň, Stypa, Lanštiak a další. V padesátých letech pak zde byly dvě soupeřící party :
- Edova, té tvrdě velel Eda Chlubný, jeho žena Dada, ke všemu ochotný a Edovi bezmezně oddaný hoch na špinavou práci Láďa Tichý, malý Jura Heger a Jindřich Havlíček, ne nadarmo nazývaný Bazilda, později i nějaký ten čas Edův kamarád z vojny – korektní Vašek Zahradník
- Lalóchova, velmi volně řízená Emilem Ressem, do níž dále patřil velký dobrák Bohoušek Vacek (zvaný Bacóch), velký kliďas Eda Forejtník, intrikán a podrazník Petr Král (zvaný Sidor), solidní modelář inklinující ke střelcům Dušan Tichý, Karel Fiala a Pedro Král (toho jsem již osobně neznal)
V druhé polovině padesátých let již byl Emil Res velmi vytížen končícím studiem na VAAZ a s modelařinou končil. Z jeho party opravdu soutěžně létali jen Sidor, Bacóch a Eda Forejtník. V této době jsem byl krajským náčelníkem přidělen Emilovi jako učeň. Chlubných klan byl na vrcholu své popularity. Ovšem rok 1958 byl posledním vrcholem Edovy kariéry létání s wakefieldy, ale také i začátkem mé rychlé kariéry a další rok jsem již byl jedinným reprezentantem z Brna s jedenácti vítěznými soutěžemi. Výsledky Edovy party už tak moc slavné nebyly…
Jaksi mimo obě party byl Miloš Gabriel a také Hubert Pernica, kteří také dobře létali. Tehdy byli všichni modeláři v jednom klubu. Pak tam bylo ještě pár kluků, co zkoušeli gumáky, ale bez výraznějších úspěchů. Mezi ně patřil Dolčan Dědek, Mirek Duda a můj spolužák z elektro průmyslovky Jirka Boček. Jirka začal modelařit již jako malý chlapec těsně po válce. Poznal jsem ho ale, až když jsem se v roce 1962 vrátil z vojny. V té době bylo v klubu Brno I značně nervozní prostředí a vše vyvrcholilo tím, že část modelářů přešla do nového LMK Brno III, založeného Mirkem Hrubým (ten se nikdy nesmířil s praktikami a intrikami Edy Chlubného).
V našem novém klubu se létaly větroně a wakefieldy. Mirek rozhodl, že se nebudou tříštit síly a wakefieldy budou v klubu monotypem. Bylo vybráno mé Supertágo, které si měli všichni postavit. Původní výkres na balícím papíru si každý překreslil a přes zimu éro postavil. Po pravdě řečeno, opravdu přesné kopie měli jen Mirek Hrubý a Ivan Remeš. Mirek Duda si postavil kopii éra Huberta Pernici. Jirka Boček při tom překreslování nějak ujel a jeho Supertágo bylo o 100mm delší než ostatní, nebylo snadné je seřídit a spolehlivě zalétat a tak padla jízlivá otázka, "zda mají doma francouzký metr, nebo ještě měří na lokty?”
Jirka byl zajímavá osobnost. Byl velice pěčlivý, ale při tom někdy velkorysý a nad věcí, manuálně zručný a hlavně sečtělý, tak trochu renesanční mladý muž a velký nadšenec. Vždy se dokázal nadchnout pro věc, vyhecovat i ostatní, kteří to dotáhli až do konce, ale Jirka v té době již obvykle býval už nadšený něčím jiným. Také jsem měl dojem, že se tehdy na jeho duševním stavu hodně podepsaly nevhodné zásahy jeho otce, který jej v dobré víře honil na každém kroku do studia na VUT, až mu toto docela znechutil.
Sezóna r. 1963 začala soutěží v Křížanově. Myslím, že mne všichni z našeho klubu považovali za favorita a lídra. Mimo svůj výsledek v soutěži jsem měl na starosti dva bažanty: Kunerta a Haniku a také všechna Supertágága v soutěži. Nějak toho na mne bylo moc, kamarády jsem poslal do stoupáků, měli maxima, ale já sám v jsem přemíře povinností hned první svůj start poslal do silného padáku. Naštěstí motor u Supertága byl 75s a tak celý zbabraný let byl za 150s. Pak jsem si již dal pozor a další čtyři starty byla maxima shazovaná z velké výšky. Tehdy to stačilo na vítězství s velkou reservou. Také ostatní členové našeho klubu zalétali velmi dobře a tak radost z úspěšných závodů kalilo jen přistání Jirkova Supertága na vršek vysoké borovice. Jirka byl nešťastný, že tam nikdo nevyleze. Kdyby prý dostal alespoň tu vrtuli s hlavicí, tak nové éro za dva týdny postaví… Říkám, že je tu ještě možnost srazit éro po částech kameny. Jirka pochybuje, že tam někdo vůbec kámen vyhodí, natož, aby éro trefil, že každému bude moc vděčný… Na vojně jsem udělal rekord učiliště v hodu granátem 86m a tak jsem to zkusil, hned první kámen přerazil trup v příhradovině za spojkou a celý zadek s kormidly spadl na zem. Moc se omlouvám, ale Jura je nadšený, ať jen pokračuji. Pár kamenů šlo vedle, ale pak jsem trefil haluz na které éro sedělo, ta se zakymácela a celý zbytek spadl dolů, poškození nebylo rozhodně tak hrozné, jak vypadalo. Jirka udělal nový zadek trupu správné délky, za dva týdny ve velkém stylu vyhrál Brněnskou gumu a prohlásil :"Inu není nad ten francouzký metr !” (já měl tři maxima a při čtvrtém startu mi po konci motoru vypadla hlavice s vrtulí na zem – to se mi jinak nikdy v životě nestalo). Dobře zalétali i Mirek Hrubý a Ivan Remeš.
Ta sezóna pro náš klub začala parádně a tak jsme se vypravili na velkou soutěž do Bratislavy, byl to takový rodinný výlet Jirka jel se svou nastávající a já také (mimochodem moje Eva je Jirkovou sestřenicí a právě díky Jirkovi jsme se seznámili). Mirek Hrubý prohlásil, že by bylo pěkné, kdyby opět někdo z našeho klubu vyhrál. Ovšem velkým favoritem byl Béďa Fryčer z Uherského Hradiště se svou Gazelou (on sehnal nějaké to kilo super dobré Pirelli a létal obrovské výšky. Já jsem opět jeden start zazdil, ostatním našim hochům se to v tom obrovském horku podařilo vícekrát. Béďa má samá maxima a chystá se na svůj poslední let. Říkám že je tam padák, ale on si myslí, že ho hecuji a nepřeji mu vítězství, výška je opět velká, ale po 25s motoru je vidět, že ten padák tam je opravdu silný a éro mu přistává za 80s. Jura říká, že mi stačí letět 150 a vyhraju, do konce soutěže je čtvrt hodiny, chystám své éro a náhradní pro případ stržení svazku. Točím naplno, ale je tam stále padák. S natočeným érem čekám 10 minut a Jura říká, že ta guma dostala naprdel. Minutu před koncem soutěže startuji, unavený svazek v slabém klesáku vytáhl éro sotva do 40m výšky, ale motor byl téměř 80s. Éro hezky klouže a Jura si svléká košili, běží pod éro, mává s košilí a utrhává bublinu přehřátého vzduchu, je to úzké, Supertágo se trošku zhouplo a pak se perfektně vycentrovalo, doutnákem pak shazuji éro z velké výšky. Sotva éro přistálo jsou u mne sportovní komisaři a jde se na převážení. Jura mi radí : pro jistotu utři mazání ze svazku. Obětuji kapesník a dělám dle rady, při tom se utrhl jeden pramen v délce asi půl metra, komisaři říkají, že jsem měl štěstí, že se to nestalo za letu a onen kus přikládají ke svazku na váhu. Vše je s reservou v pořádku a i ono utírání bylo zbytečné. Jura má snad větší radost než já sám a říká, to se musí pořádně oslavit.
Další soutěž pak vyhrál Ivan Remeš a dobře začali létat i junioři Kunert s Hanikou, ten rok jsme zkrátka byli mimořádně dobří a nejen ve wakefieldech, výborné výsledky byly i v nové kategorii Cupe d Hiver, většina hochů si postavila moje Mikrotágo a to bylo spolehlivé sportovní náčiní. Jura si to Mikrotágo mírně upravil, zpočátku jsem to moc rád neviděl. On si totiž trochu zmenšil plochu křídel i průřez trupu, který u jeho éra byl potažen krásným zeleným hedvábím. Aby čelní průřez byl potřebných předepsaných 20 cm2, tak měl na něm větší nástavbu, ale celková omývaná plocha byla menší. Éro lépe stoupalo, ale hůře klouzalo. Éro mu létalo velmi dobře a tak byl úspěšný na soutěžích. Mimo jiné se nám tehdy podařilo vyhrát i velkou mezinárodní korespondenční soutěž a to jak v jednotlivcích, tak i v družstvech…
Jurovo přerušení studia na VUT mělo za následek povolání k presenční službě. Tu, nevím proč, sloužil Jura u PTP. V šedesátých letech to asi již nebylo tak hrozné, ale také žádný med. Nějaký čas Jura byl v Kuřimi a tam se dal dohromady s Edou Forejtníkem, ten pak létal navečer v tovární hale TOS se svými pokojáky. Jura se leččemu přiučil a po návratu z vojny to byl on, kdo mne mimo jiné k pokojákům přivedl. Napřed jsem stavěl hlavně malé pětatřicítky a měl s nimi větší spěchy než Jura. Pak jsem si postavil F1D o rozpětí 650mm a zalétal jej v Kr. Poli na nádraží. Jura u toho asistoval, éro se mu líbilo a nakonec byl svolný, že to za mne odlétá proxy, protože v době mezinárodní soutěže v Zetce budu na dovolené v Bulharsku. Stalo se a Jura to za mne odlétal a po čertech dobře. Myslím, že byl tehdy čtvrtý a porazil mnoho mezinárodně ostřílených expertů. Po pravdě řečeno on to létal opatrně takticky. Správně odhadl kolik bude potřeba letět na slušný výsledek, nic neriskoval a udělal dva lety na jistotu, teprve pak opatrně zkoušel natočit více a časy postupně vylepšoval. Zkrátka bylo to naopak oproti mojí taktice – létat od počátku naplno (já vždy po dvou kolech vedl soutěž, pak nejlepší éro zničil v kupoli a dolétával se zbytky, při čemž mne dost lidí v klidné hale přelétlo). Zkrátka Jura s mými éry udělal lepší výsledek, než kdybych to létal sám. Já však tehdy nebyl moc spokojený, neboť jsem měl své představy o optimálním výsledku a možnostech mých ér…
F1D v Zetce – 1975
Pak začala doba honby za rekordy. Zatímco já překonával raketýrské rekordy v kategorii polomaket s motorem S1 a S2 (myslím, že tyto platí dodnes), tak Jura spolu se spícím mužem Bendou Husákem se věnovali rekordům helikoptér s gumovým pohonem. První rekord Jura letěl v naprosto nevhodných podmínkách, v zimě a větru na Slatině. Již jen změřit toho půl kilometru ve zmrzlém oranisku byl pro komisaře slušný výkon. Další rekordy se překonávaly ve Vyškově již za dobrých podmínek, ale tam jsem tenkrát nebyl. Rovněž naše létání s ornitoptérami bylo velmi zajímavé. Moje létala vysoko, Jurova daleko.
V té době jsem již začal koketovat s minimaketami a Jura se velice rád připojil. Byl jsem překvapen jaké on měl znalosti o historii letectví. Benešovy knihy znal snad nazpaměť. Jeho prvním výtvorem byl Fokker Austriák. Kouzelný malý lehký dvouplošník létal hezky a stabilně. Dalším Jurovým výtvorem byl moc hezký Fokker D-VIII o rozpětí 400mm (současník mého o rozpětí 600), také létal moc hezky. Pak jsme s Jurou postavili stejné éro Spitfire Mk. XIV, opět o rozpětí 400mm. Zatím, co moje éro bylo již zalétané, tak Jura donesl na soutěž to své, ještě silně páchnoucí nitroředidlem (kabát na bocích a vrchu byl stříkaný barevnými nitrolaky, imatrikulace a znaky obtisky). Éro bylo těžké, mělo špatné stoupání na vrtuli a tak moc dobře nelétalo.
Pak přišla změna pravidel – jednotné měřítko dvacetinky o které se Jirka Boček velice zasloužil. Jeho Fokker D-VIII se do nových pravidel vešel, ale on si postavil nový výtvor – krásného Albatrosa D-V a i když se jedná o méně vhodný typ, hezky mu létal. Existuje pár fotek tohoto výtvoru ve formaci s mým Fokkerem Dr.I.
Jirka v té době několikrát měnil zaměstnání a dal se do party hochů, kteří závodili na motorových člunech. Dostal půjčit starší člun s motorem 350ccm a snažil se z té herky vykouzlit zázraky, jednou mu tam snad chytly saze a on udělal třetí místo, to bylo slávy! Samozřejmě, že ten úspěch byl kombinací šťasných náhod a hazardu na hranici sebeobětování. Riziko těžkých, někdy i smrtelných úrazů je v tomto sportu veliké. Měl dobře nastudovanou teorii a společně jsme se snažili o nový, revoluční design člunu, který by měl stabilnější chování na vodě a hlavně méně ztrácel v zatáčkách. Asi by to mohlo nějakou tu sezónu i vyhrávat (než to konkurence okopíruje). Nicméně všem bylo jasné, že na tento drahý sport nemá Jirka potřebné peníze ani na novou loď, ani na motor.. Koupil starší zachovalou Oktávii, ale taháním přívěsu s lodí ji brzy odrovnal, doporučili mu Moskviče, to prý je držák. Ale on u nového auta brzy odrovnal spojku a další poruchy se jen hrnuly… Navenek to vše skrýval v hrdinné póze rytíře s otevřeným hledím. Tvrdil, že na lodi v momentech krajního rizika se cítí opravdovým chlapem, asi si to potřeboval znovu dokazovat.
Doma v rodině mu to tehdy moc neklapalo a tak žil ve stálém stresu. To se asi podepsalo na jeho zdraví. Nicméně jeho náhlé úmrtí na infarkt bylo pro nás všechny hrozným šokem. Mám takový dojem, že nebýt jeho soutěžení a marné snahy o zajištěním konkurence schopné techniky pro závody motorových člunů, tak zde mohl být s námi dodnes.
Luboš Koutný
Další díl seriálu o brněnských modelářích z pera Luboše Koutného je věnován Jiřímu Bočkovi.