Historie našeho modelářství
Český aviatický klub, založený před první světovou válkou, shromáždil po osvobození naší vlasti v roce 1918 své rozptýlené členstvo k nové práci na budování našeho národního letectví. Ustavil se Československý aviatický klub, tehdy ještě organisace mladá a průbojná, teprve později přílivem dobrodružných živlů bez skutečného zájmu o letectví ztratila na významu. I modelářská sekce byla tehdy činorodá – vždyť v ní byli staří ostřílení přeborníci, konstruktéři prvých předválečných „špejláčků“ i mladí adepti modelářského kumštu, dychtící po nových úspěších a snící o celostátním rozšíření modelářství. Ale to nešlo jen tak rychle.
Prostředky Čs.A.K. byly omezené a jedinou propagací modelářství byly nedělní lety na Invalidovně v Karlíně, na Letné, na Vinohradech i jinde. Při tom byly výkony velmi dobré, ba dokonce světové úrovně. Mnozí z diváků se nadchli pro nový, moderní sport, začali také modelařit, ptali se na podrobnosti, radili se, potřebovali pomoc. Příliv nových zájemců a také nutnost nějak organisovat modelářskou činnost, vyústili konečně v dubnu 1921 v založení „Pražského modelového kroužku“, vedeného zkušeným modelářem V. Vernerem. Kroužek se scházel vždy v úterý k poradě a v neděli v osm hodin ráno zahajoval cvičná létání na osvědčeném modelářském letišti na Invalidovně v Karlíně.
Prvá léta kroužku byla velmi úspěšná. Všichni jeho členové, většinou studenti, od vysokoškoláků až po žáky měšťanky, pilně docházeli na všechny podniky, stavěli nové a nové modely, zkoušeli nové konstrukce a také dobývali rekordy. Ale život nečeká. Mnozí odcházeli, noví přicházeli. Odcházeli do života, jiní se začali věnovat plachtařství, motorovému létání, jiní pro existenční důvody museli modelářství zanechat. Jako v každém spolku, i zde se utvořily skupinky s protichůdnými názory, oposice, frakce. Zkrátka, dopadlo to tak, že se Modelový kroužek v roce 1924 rozpadl; ale jeho jednotliví členové pokračovali v práci dál, i když ojediněle a neorganisovaně. Scházeli se i nadále na svých starých letištích, vyměňovali si poznatky i zkušenosti, ale svůj spolek již neměli. A podobný osud stíhal i organisace brněnské, plzeňské i jiné. Teprve v roce 1926 se podstatně změnilo postavení našeho modelářství, když byla založena „Masarykova letecká liga“. Než o ní později.
Pražští modeláři jako representanti českého modelářství pořádali četné soutěže a jiné akce, kterými hlásili na veřejnost a snažili se odstranit ten starý a dodnes ještě ne zcela odstraněný předsudek – vidět totiž ve stavbě modelů hračkaření a neúčelnou zábavu. Hned v roce 1919 byly tři závody, na Invalidovně, v Kolíně a na Letné a k tomu ještě modelářský koutek na letecké výstavě v Klemetninu v říjnu. Ještě slavnější byla účast modelářů na Prvé mezinárodní letecké výstavě v Praze na Výstavišti, spojená s velkou soutěží, v listopadu 1920. I v roce 1921 bylo několik závodů, ještě v dalším roce se létalo v soutěži, ale pak, pro již zmíněné potíže, k organisovanému závodění nedošlo. To ovšem neznamená, že soutěžní duch vymizel. Naopak, při setkání modelářů docházelo téměř vždy k malým improvisovaným závodům, ale protože nebylo mezinárodní representace, nemohly být mnohdy světové výkony uznány jako mezinárodní rekordy.
Jak rostly výkony v období, o kterém dnes píšeme? Již minule (v LM 6/54) jsme si vyprávěli o závodech v Invalidovně, pořádaných v červenci 1919. Tam byl stanoven prvý československý rekord, Přikrylovými 36 vteřinami. V listopadu dosahuje Verner 36,9 vt., o rok později 44,2 vt. Poměrně dlouho se udržel rekord M. Baitlera – 87,8 vt., dosažený v červenci 1921 na Invalidovně. Teprve za tři roky byl pronikavěji překonán lehkými a vysokovýkonnými modely Smolařovými. Ty se udržely na podzim roku 1924 98 vteřin a dokonce 133,5 vteřiny ve vzduchu po startu ze země, a jak se tehdy psalo, „bez postrčení“. To byly vesměs výkony tyčkových modelů. Trupové hornoplošníky měly poněkud slabší výsledky, protože u nich nebyly sladěny rozměry s výkonem gumového svazku. V roce 1924 měl nejlepší výkon libeňský A. Podlešák – 50,8 vteřiny. Úspěšnější byly dvoumotorové kachny, stavěné hodně letenským J. Vyskočilem, jehož 118,2 vteřiny v červenci 1924 nebyly dlouho překonány. V roce 1923 se začalo létat s bezmotorovými modely, propagovanými hlavně vinohradským Schmidem a Pánkem. V našem časovém úseku byl nejlepším výkonem klouzavý let pečlivě provedeného Schmidova větroně – 33,2 vteřiny.
A teď k modelům samotným. Až do roku 1921 byla konstrukce všech modelů dosti konservativní. Nebylo celkem rozdílu mezi modelem postaveným v roce 1916 a modelem o pět let mladším. Trupy byly tyčkové nebo ploché, křídla ze dvou nosníčků s bambusovými žebry a jednoduchým potahem, vrtule doma dělaná, guma nevýkonná a nemazaná, kolečka vyplétaná nitěmi nebo i podvozek s lyží a to všechno doslova sešněrováno vyztužovacími nitěmi. U většiny modelů se takový standard udržel i po další léta, ačkoli se později rozvířily rušné debaty a spory, je-li takový model „důstojný“ vyspělého modeláře. Způsobily to vysokovýkonné a přímo vědecky stavěné tyčkové modely Smolařovy a hlavně tak trochu závist nad jejich úspěchy.
Revoluční konstrukcí v dějinách našeho modelářství byl trupový model M. Baitlera, samonosný hornoplošník s přepážkovým trupem, hodně bachratý a ještě neforemný, ale úspěšný – a hlavně pokrokový. Hned při prvých letech dosáhl v červenci 1921 rekordu – 19,6 vteřiny. Baitlerovy trupové modely se hodně napodobovaly, ale ne vždy s úspěchem. Dlouho trvalo, než se podařilo sladit správně jejich rozměry modelu; většinou se napodobovaly rozměry skutečných letadel, a to nevedlo k cíli. Trupové modely přinesly velké zdokonalení, stavěly se i v dolnokřídlém provedení, ale i ony měly většinou jednoduchý potah křídla. Po výrobní stránce byly vysokou třídou bezmotorové modely Schmidovy, s nimiž jejich konstruktr získal i prvou cenu za provedení modeluv roce 1924.Blížily se již značně dnešnímu způsobu stavby modelů nosníkovou konstrukcí křídel, pečlivým provedením potahu i přechodů.
Kamenem úrazu byl nedostatek speciálního materiálu. Byly k dostání normální špejle, nosníčky si museli modeláři vyrábět sami, stejně jako vrtule, všechna kování, podvozková kola a ostatní doplňky. Bambus se získával poměrně levně z rozbitých rybářských prutů, guma se na jakosti postupně zlepšovala a když se zavedla mýdlová emulse na mazání, dávala i vyšší výkony. Vyskočilova dvoumetrová kachny z roku 1924 snesla již 1000 otáček na svazek, zatímco u prvého Baitlerova trupového modelu se nešlo přes 140 otáček.
V létě 1922 došlo ještě k jednomu zlepšení v modelářství, k zavedení skládacích modelů. Do té doby byl trup s nosnými plochami stavěn vcelku, ale to, jak víte z vlastní zkušenosti, je nevhodné jak při tvrdším přistání, tak při dopravě. O nutnosti zavést takovou konstrukci přesvědčila pražské modeláře „tragická“ neděle 22. května 1921 ve Kbelích, kdy byla velká část modelů zničena větrem dříve, než je jejich tvůrci donesli na start.
V předválečném období tak oblíbené zahraniční motorky na stlačený vzduch se již tolik neuplatňovaly, především proto, že byly pro kapsy mladých modelářů příliš drahé, ale také pro svou váhu a malou spolehlivost. Domácí konstrukce takových modelů nebyla valně zdařilá.
A ještě o potahu. Používal se většinou hedvábný papír, někdy i cigaretový, náročnější a mohovitější modeláři si mohli dovolit i hedvábí. Zkušenosti s vypínáním nebyly ještě velké a tak se většina modelů honosila pěknými vráskami. Impregnace lakem byly teprve v plénkách.
Takový je tedy ve stručnosti přehled vývoje našeho modelářství v době, kterou většina z vás modelářů ještě nepamatuje a kdy začínali modelařit vaši tátové. Někteří snad namítnete, že se nezmiňujeme podrobněji o modelářství jinde než v Praze. Ale mimo Prahu nebylo organisovaného modelářství kromě Brna, Plzně a několika jiných větších měst. Hodně se modelařilo jednotlivě, ale téměř vždy pod vlivem pražského kroužku a jeho úspěchů.
Publikováno v LM 7/1954
Takto popsal počátky meziválečného modelaření v Čechách Václav Němeček. Článek byl publikován v Leteckém modeláři v roce 1954.