8. 11. 2006 / Vzpomínky pamětníků

Kapitoly z historie

Čtyřicet let dělilo naše poslední setkání na výběrové soutěži modelů
kategorie Wakefield na letišti v Krnově v roce 1963 od dalšiho
nejbližšího setkání. To už jsme se potkali jako kmeti, ale stále
zapáleni pro našeho společného koníčka – letecké modelářství. O kom je
řeč ? Vzpomínáte si na pojem „mistr sportu Ladislav Mužný“, modelářský
klub při Aeroklubu Ostrava?
Tak tady je. Celou dlouhou řadu let jsme se míjeli, protože Láďa bydlí
vždy přes léto ve svém rodinném domku v Medlovicích u Vyškova. Teprve
když se ohlásí plískanice a zimní počasí, vrátí se i s manželkou Věrou
do svého bytu v Havířově. Tam má přece jen víc pohodlí. Celá léta byl
věrný svému jedinému zaměstnání v železničních opravnách v Ostravě –
Přívoze, teď už je jako ostatně my všichni z tamté doby na zaslouženém
odpočinku. Není div, že mu trochu času zbývá i na setkání se starými
přáteli. Jako cenné relikvie u něj dosud najdete původní modely, se
kterými končil svou sportovní kariéru. Tím byl vytvořen předpoklad k
tomu, že bylo možno – poprvé v historii – nakreslit podrobné a přesné
stavební plány těchto modelů, které máme možnost postupně nabídnout ke
zveřejnění.V letošním roce (2005) se 26. října dožije Láďa životního
jubilea – 70 let. Přejme mu proto řadu dalších nově postavených modelů,
řadu dalších setkání s modelářskými pamětníky a přáteli a hodně zdraví
a pohody v dalším životě.
Leopold Walek

Tím, kdo má na svědomí to, že jsem se věnoval leteckému modelářství,
byl můj táta. Ten, přestože byl nadšenec letectví, pracoval na dráze
jako strojvedoucí. Ze svých cest po republice mimo jiné přivezl –
pamatuji se, že z Olomouce, stavebnici větroně Albatros. Byla to
vlastně jen lepenková krabice s materiálem, potřebným ke stavbě a
stavebním plánem. Táta tehdy model stavěl, já jsem zatím jen přihlížel.
Ani si moc nepamatuji, zda jsme model dokončili, protože mezitím se
doma objevila další stavebnice – modelu Severák. To byl větroň
konstrukce Mirka Musila, materiálový balíček byl prodáván v modelářské
prodejně pana Jana Pětníka v Ostravě – tehdy sídlila na dnešní pěší
zóně v centru města hned vedle rohové cukrárny na Masarykově náměstí.
Model jsme doma postavili, pamatuji se dokonce, že jsem se podílel na
jeho likvidaci při letech z balkonu prvního patra našeho činžáku do
dvora – to jsme bydleli poblíž kina Svobody v Ostravě – Přívoze.
Už tehdy jsem do prodejny pana Pětníka často zašel a měl jsem touhu
postavit si nějaký krásný, velký model, ale mé síly na to pochopitelně
nestačily. Prodejna se pak přestěhovala na Nádražní ulici. Pro můj
další modelářský život se stala rozhodující vývěska v prodejně, kterou
byli zájemci o letecké modelářství zváni k přihlášení do kurzu. Ten
vedl v roce 1949 Ivan Pětník – další člen legendární ostravské
modelářské rodiny. Každý z nás adeptů modelářství toužil po okamžitém
naplnění snu o stavbě modelu. Pan Pětník na to šel chytře – jako první
model jsme v kurzu stavěli papíráka. S modelem, kdy se vystřihnuté
papírové nosné plochy a kormidla nalepily na trup, tvořený kouskem
smrkového nosníku v tentýž den, kdy jsme začali se stavbou, i létal. To
bylo radosti. A modelařina mě chytla. Táta mě podporoval a tak jsem
jako první skutečně létavý model stavěl klasický kluzák Formánkova 401.
To byl model, který se sice dal jen házet z ruky, ale o prázdninách
jsem si ho vzal na pobyt k tetě do Metylovic. Na úpatí Ondřejníku se
vždycky nějaký travnatý svah našel, model létal hodně a často nejen k
mé radosti, ale i k potěšení kluků z okolí. Papírových potahů na křídle
bylo víc, vždycky se našel nějaký ten keř v cestě, ale to jen
přispívalo k postupnému zisku mých modelářských dovedností.
Po prázdninách již opět v dílně ve Vítkovicích, došlo na můj první
model na gumový pohon, byl to Dudek konstrukce Pavla Lánského. Šlo o
model výhradně z tuzemského materiálu, trup měl v pohledu z boku tvar
profilu Clark Y – tedy rovnou spodní stranu (dobře se stavěl).
Největším zážitkem pro mě bylo vyřezávání žebírek křídla a výškovky z
milimetrové překližky, dodnes si pamatuji na nutnost vylehčovat žebra
výřezy vevnitř. Vrtuli mi táta koupil hotovou, k pohonu byla použita
česká – tehdy velmi kvalitní guma Optimit, svazek byl z vláken gumy 1×4
mm. S modelem jsem chodil létat na polní pozemky v místech tehdy
volného prostoru za tratí, který je dnes zastavěn sídlištěm na
Fifejdách. Modelům na gumový svazek jsem zcela propadl, i další model,
který jsem postavil, se Dudkovi podobal. Byl ale malinko větší a hlavně
lehčí – byl už postaven z balzy. Tu jsem získal v našem modelářském
kroužku, který sice na jedné straně oficiálně spadal pod Aeroklub
Ostrava, byl však zřízen a finančně dotován spotřebním družstvem
Budoucnost Ostrava. Tento sponzor nám byl velkou pomocí, protože jednak
hradil nájemné z prostor na Mírové ulici v Ostravě – Vítkovicích, kde
se tehdy modeláři scházeli v dílně, vybavené stojanovou vrtačkou,
bruskou, ale dokonce i soustruhem. Budoucnost Ostrava nám také
objednala a zaplatila výrobu transportní bedny na modely. Ta měla délku
2 metry, její šířka a výška byly natolik velké, že když jsme jeli na
mistrovství republiky do Partizánského, vezli jsme v ní všechny modely
naší ostravské party. V jejím nesení jsme se pak ve dvojicích střídali.
Velikost bedny byla odvozena tehdejší zvyklostí stavět křídla větroňů,
jejichž rozpětí se blížilo dvěma metrům, vcelku. Bedna měla své místo v
naší dílně a tak k nápadu využít ji k odpočinku a relaxaci nebylo
daleko. Vždyť po celodenní práci u stolu bylo tak příjemné narovnat si
trošku páteř. Dřevitou vlnou vystlaný prostor bedny k tomu opravdu
vyzýval …..
Stavbě modelů jsem věnoval každou volnou chvilku, velmi poctivě jsem se
snažil i létat. I když to zas až tak jednoduché nebylo, protože vhodné
prostory byly jen na letišti v Hrabůvce, kam jsem jezdil přes celou
Ostravu tramvají. Pokud vyhlédnuté dobré počasí letům přálo, bylo
všechno v pořádku. Horší bylo, když jsem se kolikrát vracel domů do
Přívozu bez jediného vykonaného startu. Ale tréninkových a pak hlavně
soutěžních zkušeností stále přibývalo, protože v té době se soutěže
konaly velmi často i v našem blízkém okolí. Často jsme létali na dnes
již neexistujícím letišti pod Štandlem v Místku, pamatuji se i na
soutěže natehdejších letištích v Petřvaldě u Karviné a v Třinci. Velmi
cenné byly dvoudenní akce, pořádané modelářským odborem krajského
aeroklubu Ostrava na letišti Hůrka u Nového Jičína, zde se také létaly
všechny okresní soutěže a krajské přebory i postupové soutěže na
mistrovství republiky.
Pamatuji se, že na celostátní soutěži v Partizánském jsem skončil na
sedmém místě a to bylo nutno při velkém počtu startujících považovat za
úspěch. Obdivoval jsem tam modely z jiných míst naší vlasti, dodnes se
pamatuji třeba na model Oty Šaffka z Prahy či velkého gumáka „Loudala“
pana Varteckého.
Každoroční květnový „Memoriál Jana Pětníka“ na letišti Ostrava –
Hrabůvka pak byl tradičně za mezinárodní účasti vrcholnou a prestižní
soutěží na severní Moravě. Tam všude jsme se otrkávati, snažili se v
kvalitní konkurenci o co nejlepší výsledky, zažívali nová a nová –
čistá modelářská přátelství. Na vylétanosti naší ostravské party to
bylo poznat, mezinárodní ostruhy jsme získávali v pravidelných
každoročních družebních soutěžích mezi modeláři Katowic a Ostravy.
Žebříčkyz výsledků soutěží mě pak opravňovaly k tomu, abych se
zúčastnil i výběrových soustředění pro státní reprezentaci. Tak se
stalo, že jsem postupně a to velmi úspěšně létal na soutěži mistrovství
světa v Německu, později i v Anglii a Francii, naposledy v roce 1963 v
Rakousku. I na domácích soutěžích celostátního významu jsem se
umísťoval na předních místech. K velmi oblíbeným plochám pro létání
řadím i letiště Medlánky v Brně. Na dvoudenních soutěžích „Brněnská
guma“ se vždy sešla celá československá modelářská špička.
Musím vzpomenout i na ty, kteří se vrcholnou měrou zasloužili i o
bohatou činnost ostravských modelářů. Byl to především táta všech
modelářů a nesporně největší osobnost modelářství v Ostravě pan Pětník.
A protože všechny soutěžní akce, které bylo nutné zajistit i
organizačně, potřebují své tahouny, převzali na sebe tuto leckdy
nevděčnou, málo viditelnou a přesto časově náročnou práci Franta Frei a
Břeťa Šebesta. První z nich jako krajský modelářský instruktor, druhý
jako profesní pracovník Krajského výboru Svazarmu v Ostravě. Oba
profesionálové v tom nejlepším slova smyslu s duší zapálenou pro
modelářství.
Model, se kterým jsem létal, známý pod názvem „Ostravan“, se koncepčně
zásadně lišil od všeho, co tehdy u nás v kategorii Wakefield létalo.
Byl charakteristický především dlouhým trupem s velkou plošnou délkou
mezi křídlem a kormidly. Model byl celobalzový, potažený japonským
papírem. Trup obdélníkového průřezu přecházel vpředu do průřezu
kruhového, sklopná vrtule byla opatřena pro natáčení snímatelným
kuželem. Sklopný podvozek byl vlastně jedinou balzovou nohou, další dva
body pro start ze tří bodů byly na pomocných, směrových ploškách pod
výškovkou. Půlené křídlo byla nasazováno na jasanový jazyk vetknutý do
trupu. K pohonu byl používán gumový svazek ze 14 nití gumy Pirelli o
průřezu 1×6 a váze 80 gramů. Vešlo se do něj 800 otáček, vytáčení
vrtule trvalo až 50 vteřin. Průměrné letové časy se pohybovaly kolem 4
minut, tedy vysoko nad hranicí maxima. I letově se model lišil od
jiných současných konstrukcí, v motorovém letu model sice nestoupal tak
strmě, jako modely jiné, zato však tím déle a vytrvale do dostatečné
výšky, aby skvělým kluzem, v němž opět vynikal díky své plošné délce,
létal spolehlivá maxima. (Dokončení příště)

Záviděníhodná aktivita

našeho nejstaršího člena Miloslava Šotta z Prahy zasluhuje obdiv.
Nejenže sepisuje pilně historii roku Baitlerů, jejíž první část bude
otištěna v příštím čísle Zpravodaje SAM 78, ale navíc stačí ještě ve
svých 85 letech modelařit! Nadchl se myšlenkou, že postaví první model
letadla s motorem – gumovým svazkem z roku 1871. Skutečně ho postavil,
připravil k zalétání a v následujících řádcích si přečtete, jak to
probíhalo…

V září loňského roku jsem navštívil se svými kolegy Bédou Grundem a
Karlem Deylem přednášku prof. Ing. Dr. Jiřího Nožičky, CSc. o
„Bezocasých letadlech“ – samokřídlech v hotelu DUO v Praze.
Osmdesátiletý profesor Nožička přednášel jako za mlada. Mně zaujal při
promítání obrazového materiálu model „Planophore“ z roku 1871
francouzského průkopníka letectví Alphonse Pénauda. Nápad postavit si
tento model podpořil profesor Nožička a ochotně mi zaslal dostupné
podklady z rakouského časopisu. Nebyl to stavební plánek, ale pouze
informace o rozměrech a hmotnosti modelu a o tom, jak model předvedl v
srpnu 1871 Pénaud v Tuilerieíských zahradách u Paříže před komisí
tehdejší aeronautické společnosti.
Zdánlivě jednoduchá stavba byla docela pracná, zejména z pohledu
váhových, protože ač jsem šetřil jakkoliv, udanou hmotnost 16 gramů
jsem překročil na 26. Základem stavby je balzový trup, bambusové
štěpiny, potah modelspanem. Gumový svazek tvoří 8 nití 1×1 mm, tlačná
vrtule je vyrobena z kelímku od jogurtu a má stavitelné listy. Model je
i nalakován a kupodivu nezkroucen. V porovnání s obrázkem a poměrům
velikostí jednotlivých ploch jsem model zvětšil na rozpětí 500 mm, úhel
náběhu křídla 10 stupňů, výškovka 3 stupně. Výsledek mé práce je na
fotografiích, které pořídil kolega Béda. Model byl zkusmo zalétán pouze
v pokoji. Klouzavost není valná – odhadem asi 1:5. Nyní jen čekám na
pěkně počasí, abych mohl model prověřit venku. Křídlo je pro jistotu
posuvné pro přesné vyvážení. Jedinou brzdou klouzavého letu se mi jeví
tlačná vrtule, která nemá volnoběh.
A teď ještě několik informací k samotnému konstruktéru Alphonsi
Pénaudovi, který byl nepochybně jedním z prvních modelářů na světě.
Jeho krátký život byl však dramatický. Narodil se v roce 1850, nadchl
se pro vznikající létání a vzduchoplavbu a ve svých dvaceti letech již
postavil několik takovýchto podobných variací modelů. Letectví ho
zaujalo natolik, že vypracoval projekt motorového letadla – samokřídla.
V té době však nebyl k dispozici výkonný motor a nenašel nikde pro své
projekty pochopení ani podporu. V roce 1880 sotva třicetiletý podlehl
zoufalství a zastřelil se. Nápis na jeho hrobě zní: „Byl příliš vpřed
na svou dobu a nikdo mu nevěřil“.