Openscale 2016

Soutěž začala jako obvykle v aeroklubácké restauraci U Křivé vrtule registrací soutěžících. Popravdě, letošní absence, jinak pravidelně se účastnících soutěžících z Čech, byla ve startovním poli trochu znát. I tak ale startovní pole minimaket čítalo 24 modelů, které se úderem jedenácté hodiny staly oběťmi přísných očí bodovačů.

Dušan Sedlár má mezi mezi mladší generací tuzemských minimaketářů pověst bájného Yettiho. Yetti ale tentokráte skutečně zavítal do Medlánek. Konečně. Vlakem a bez letadel, to ale opravdu nevadilo. Spousta historek, modelářských zkušeností a moc hezkého povídání. Zkrátka Dušan Sedlár. Tato vzácná návštěva mne skutečně velmi potěšila.

Pro soutěžící, které před účastí na Openscale odradila předpověď počasí, jen strohé konstatování: tradice katastrofických předpovědí počasí a následné naprosto odlišné reality v Medlánkách se potvrdila i letos. Sobota sice byla slunečná, jak rosničkáři předpověděli. Bylo ale poněkud větrněji. V neděli ale nenastaly žádné bouřky, hromy a blesky, ani vítr kolem 12 m/s se nekonal. Trocha bouřek, sice intenzivních, přešla nad místem konání Openscale v nočních hodinách, kdy se posedávalo u dobrého jídla a pití U Křivé vrtule.

Samotné soutěžní létání zahájil ředitel soutěže, Pavel Vysočan, při sobotním brífinku o půl třetí odpoledne. Vyhlásil volné létání bez kol a doporučil odlétat, s ohledem na předpověď počasí, co nejvíce letů během nastávajícího sobotního odpoledne.

Očekáváte-li nyní popis průběhu soutěže oldtimerů a BV-minek pak vás zklamu. Soutěž probíhala opravdu v hektickém tempu, nádherná termika, vítr kolem 5 m/s a výkony modelů způsobily, že většinu času strávili soutěžící sledováním, dohledáváním modelů a návratem zpět na startoviště. Kupříkladu Honzík Janda v juniorech střihnul se subtilním Bobíkem dvě krásná maxa a kdyby se jeho druhý model, Liliput, hned při prvním letu neztratil ve výšce nejen časoměřiči, ale bohužel i samotnému soutěžícímu, který model nenašel, mohlo být finále o to zajímavější.

Takže z průběhu soutěže jen opravdu telegraficky a subjektivně. Můj KK Senator je model, který má vyšší plošné zatížení, motorový let je kratší ale razantnější, určený k rychlému proražení přízemních turbulencí. První dva lety byly moc pěkné, při třetím letu “vyplivla” termika model za pomoci determalizátoru mezi plachtařské kandrdasy trénující navijákový vlek na severním prahu medlánecké dráhy. Éro mi zabezpečili, nicméně vydali až po krátké instruktáži, jak se takové éro bez řízení vlastně řídí a co to je determalizátor. Ze startoviště navijákových vleků jsem šel chvíli společně s panem Vladíkem, zkušeným pilotem z Medlánek, a jeho chotí. Zatímco oni směřovali ke svému karavanu zaparkovanému u hangárů, já zamířil zpět na modelářskou plochu. Další můj model, Victoria Parker, jim asi o hodinu později přistál skoro do kuchyně. Vlastně bych asi Victorii hledal v obilném poli dodones, díky oběma za nález.

Potkat soupeře na startovišti bylo zkrátka nemožné. Všichni si v sobotním odpoledni řádně zaběhali. S blížícím se koncem soutěžího dne vítr ustával, úměrně tomu, jak se k letišti blížily těžké, olověně zbarvené bouřkové mraky.

Ve vzduchu už bylo cítit vodu, vzduch se změnil v nehybný olej. Hydroplánům Schneiderova poháru tyto podmínky při vyřazovací soutěži s hromadnými starty opravdu svědčily.

V prvním kole vypadla Savoia-Marchetti SM.65 Jirky Doležela. Bylo zřejmé, že o vítězi se rozhodne mezi Francií a USA. Bernard HV-220 Luboše Koutného je počertech létavé éro, totéž platí i o Curtisu Tondy Alferyho. Průběh následujících kol byl ale opravdu divácky napínavý. Ve druhém soutěžním letu Tonda nezvládnul start a jeho plovákový dvouplošník skončil po několika málo vteřinách v zemi. Bernard HV 220 měl na můj oldtimer Deperdussin 1913 náskok třídy. Ve finálovém letu bylo vidět, že Deperdussin má oproti Bernardovi poněkud více unavenou gumu, už tak razantně nestoupal. Nikdy nic ale není jisté, a zatímco Deperdussin kroužil stabilně v relativně malé výšce, Bernard si krásný výškový náskok neudržel, přepadl do prudké klesavé spirály a pikoval téměř kolmo k zemi. Vítězem Schneiderova poháru se tak stala BV-min postaveného dle plánku z roku 1937.

Dalším ze sobotních rozletů byla kategorie BV-1. Bezvětří a převaha klesáků nad letištní plochou byla okamžikem pravdy. MB-23 Luboše koutného sedala s notně opotřebeným svazkem na zem po necelých devadesáti sekundách. MLL-301 Vlastíka Šimka je krásný a precizně létající model. Victoria Parker neměla šanci. Gratulace Vlastíkovi!

Nejkrásnějším a nejdramatičtějším byl ale rozlet v kategorii BV-min. Do finále se probojoval Jirka Doležel S Boulton Paul Defiantem a Vlastík Šimek s Caudronem. Společný start byl úchvatný. Modely na pozadí bouřkových mraků kroužily poblíž sebe a občas to vypadalo jako plnohodnotný dogfight. V konečné fázi letu se modely od sebe odpoutaly a přistávaly hodně daleko od sebe. Stopky časoměřičů překvapily. Oboje se shodně zastavily na čase 74 sekund. Rozlet se tedy opakoval. Sledovat souboj modelů  oproti horizontu, přes který se křižují po celém obzoru obrovské blesky, to je opravdu unikátní zážitek. Všechno klaplo tak akorát. Byť je Jirkův Defiant v kamufláži nočního stíhače a v temnící se obloze by se tak měl cítit jako ryba ve vodě, nebylo tomu tak. Racer Caudron Vlastíka  Šimka byl zkrátka v opakovaném rozletu lepší. Ale jen o kousek.

Jak jsem již napsal výše, nedělní ráno bylo pro rosničkáře ostudné. Blankytně modrá obloha a a vítr na úrovni sobotního odpoledne. Oldtimery měly odlétáno a tak mi zbylo alespoň trochu času sledovat minimaketáře. Tonda Alfery letos nebodoval, plně se věnoval soutěžnímu létání. No, asi by se měl k práci bodovače opět vrátit. Bodování ho zřejmě je schopno zahřát před létáním na provozní teplotu a podává obvykle podstatně lepší výkony. Velmi čistě postavené Zero Toníka Křižky poněkud trpělo podmotorováním, snad na příští soutěži dopřeje Toník japonské stíhací legendě nějakou tu luční kobylku výkonu navíc. Krásné lety předváděl i Dušan Garba a Petr Kolář. Nehodlám se ale nijak podrobně rozepisovat o minimaketách, předpokládám že podstatně fundovanější reportáž naleznete na  serveru Minimakety.cz.

Zkrátka, Openscale 2016 se opravdu vydařila. Myslím, že spokojeni mohli být všichni, kteří o víkendu do Medlánek dorazili. Ostatně, radost měl i ředitel soutěže, Pavel Vysočan při oficiálním ukončení soutěže. Poděkování patří nejen jemu, ale všem účastníkům, kteří vytvořili perfektní atmosféru soutěže.

Co je ovšem neoddiskutovatelnou skutečností, příští rok bude Openscale už 25 let. Není mnoho soutěží, které se mohou pochlubit čtvrtstoletím existence. A tak bych si tiše přál, aby o posledním květnovém víkendu v roce 2017 dorazilo i o trochu více členů našeho klubu. Opravdu to stojí za to.

 

Adam Jakeš

Výsledková listina

Malá fotogalerie

Poslední květnový víkend (28.-29.5.2016) patřilo medlánecké letiště minimaketářům. A rozhodně nejen jim. V rámci Openscale se na nebi prohánějí i historické modely a makety v soutěži, která je jako vzpomínka na našeho kolegu a kamaráda létaná jako Memoriál Pavla Lanštiaka.