Zemřel Sal Taibi

Svůj modelářský život shrnul v životopise, publikovaném americkou Academy of Model Aeronautics, takto:

Narozen 5. dubna 1920, modelářem od roku 1933

Kariéra:

• v září 1938 navrhl model The Powerhouse
• v dubnu 1939 ustavil národní rekord s modelem Diamond Demon (stavebnice Bay Bridge) poháněným motorem Ohlsson .23
• V roce 1937 potkal Joa Raspanta (průkopníka rádiem řízených modelů); v roce 1939 pro něj navrhl dvanáctistopý model
• The Powerhouse, model vítězící v soutěžích, byl publikován v roce 1940 v Model Airplane News
• V roce 1941 navrhl model The Brooklyn Dodger
• V roce 1941 odešel pracovat do N.A.C.A v Langley Field, Virginia
• V roce 1941 výhrál National Model Airplane Championship v Chicagu, Illinois
• V roce 1958 navrhl další z řady modelů a nazval jej The Starduster
• Po svém odchodu do důchodu v červnu 1970 se věnoval létání s old-timery a soudobými kategoriemi volných modelů
• V půli 80. let působil po dobu čtyř let jako prezident Society of Antique Modellers (SAM), jako tajemník/pokladník tohoto klubu
• Účastnil se všech ročníků National Championship (NATS) od roku 1939 do 1994, s výjimkou ročníku 1946, kdy byl stále v Německu
• Účastnil se všech SAM Champs od roku 1966
• Členem AMA se stal v roce 1936

 
Vyznamenání:

• 1974 – Model Aviation Hall of Fame
• 1975 – AMA Fellow
• 1978 – National Free Flight Society Hall of Fame
• 1989 – SAM Hall of Fame

Celoživotní členství v následujících organizacích:

• AMA
• SAM
• Fresno Club
• Scamps klub
• Thermal Thumbers Club

Jako teenager

V roce 1934 jsem se seznámil s Luisem Canavou. Chodil do stejné třídy jako já. Luis zásadně ovlivnil můj život. Ne přímo, ale prostřednictvím koníčku stavění modelů letadel.

Luis a já jsme byli nerozlučná dvojka. Chodili jsme společně do školy, hráli si po ní, radovali se vzájemně ze své společnosti, jak to kluci dělávají. Luis byl modelář, zatímco mě tenhle koníček nezajímal. Jen jsem se díval.

Jednoho dne si Luisova matka sedla na jeden z jeho modelů. Luis toho měl právě tak dost a nabídl mi vše, co zbylo z oné stavebnice. Souhlasil jsem a Luis mi dal všechno: stavebnici, lepidlo, špendlíky a malou pracovní desku. Takhle jednoduše se ze mě stal modelář.

Modelaření mě tak zaujalo, že jsem trávil s Luisem stále méně času, ztratil jsem zájem o školu. Svůj veškerý zájem jsem soustředil na stavění modelů.

To nakonec vedlo k mému odchodu ze školy. Pohádal jsem se svým učitelem občanské výchovy a to bylo naposled, co jsem školu navštívil. Byl jsem motivován stavět modely, ne se vzdělávat. Nebylo těžké přesvědčit rodiče, potřebovali peníze.

Takže jsem opustil školu a dostal svou první práci v kožešnickém průmyslu. Pracoval jsem v centru v newyorské průmyslové čtvrti. Pracoval jsem osm hodin denně, šest dní v týdnu za 12 dolarů týdně. Nepamatuju si, jak moc mi rodiče finančně vypomáhali, ale měl jsem dost  na modelaření, takže jsem byl spokojený.

V roce 1938 jsem se seznámil s dalším modelářem, Leo Shulmanem. Leon na mě měl dobrý vliv, věřil v konkurenci a létal na místních soutěžch. Oproti němu jsem si neuměl udělat jméno na poli leteckého modelářství.

Leon mě představil v modelářském klubu Tambe. Byl jsem jeho členem do okamžiku, než se lidé jako Leon, Scotty Murray, Mickey Beitchman, Pinky Fruchtman, Carl Cecil, Maurice Shoenbrun a já odtrhli od Tambe klubu a v roce 1936 vytvořili klub Brooklyn Skyscrapers (Brooklynské mrakodrapy).

Zúčastňovali jsme se všech soutěží v New Jersey a Pennsylvanii. Dva roky jsem se účastnil také: žádnou soutěž jsem nevyhrál a moje snaha nestačila ani na žalostné desáté místo. V září 1938 jsem navrhnul model Powerhouse a získal s ním první své ocenění – první místo v kategorii kabiňáků. Následně jsem v dubnu 1939 ustavil národní rekord s modelem Diamond Demon ze stavebnice Bay Ridge s motorem Ohlsson .23. Na jezeře Hopatchong jsem v září 1939 zvítězil s modelem třídy C startujícím z hladiny (R.O.W. – Rise-off-Water), přičemž jsem ustavil rekord této soutěže.

Joea Raspanteho jsem potkal někdy v roce 1937. Létal tehdy s Bucanneerem Standard a právě dokončoval Snow White. Létali jsme společně na všech soutěžích v New Jersey a Pensylvánii. Někdy v roce 1939 jsem pro něj navrhl dvanáctistopý RC model. Vypadal jako zvětšený Buccaneer. Vyrazili jsme s ním letat do Hicksville. Model připravený ke startu vážil 17 liber (7,7 kg), v přídi měl zabudován O.K.Twin. Letoun byl tak těžký, že by s ním tento motor stěží odstartoval. Nastartoval jsem tedy motor, rozběhl se, jak jsem jen mohl, a model vypustil z ruky. Po startu se propadnul a ve výšce dvou až tří stop nad zemí začal velmi pozvolna stoupat. Joe vypnul motor ve výšce kolem 200 stop a jemně s ním přistál zpět na zemi.

V letech 1939 a 1940 jsme létali na Nationals (NATS), skončili jsme vždy druzí za Good Boys. Byli první, kteří dokončili let v protivětru na jednu míli a zpět. Let trval čtyři, možná pět minut, v soutěžním zápalu nám to ale připadalo jako hodina. 

Joe pracoval pro Sperry Gyroscope a byl tak zabrán do výroby zaměřovačů, že zmeškal NATS v roce 1941. V září 1941 jsem nastoupil do N.A.C.A. a s Joem se znovu setkal v roce 1948 nebo 1949, kdy jsem ho navštívil v jeho domě na Long Islandu.

Pro H&F models v Brooklynu jsem v roce 1941 navrhnul model Brooklyn Dodger. Provozoval jsem Berkley model saw room (dílnu na řezání balsy) v letech 1938 až 1941, předtím, než jsem začal pracovat pro N.A.C.A v Langley Field ve Virginii.

S Powerhousem jsem vyhrál několik soutěží a začátkem roku 1940 byl plán zveřejněn v Model Airplane News. Byla to první z asi tuctu konstrukcí, které mi byly publikovány v různých modelářských časopisech. Má reputace jako soutěžního letce a konstruktéra rostla. Bylo to pro mě motivující. V roce 1941 jsem se štěstím zvítězil na National Model Airplane Championships v Chicagu, Illinois.

Na tomto místě musím říct, že vítězství v soutěži vyžaduje spoustu přípravy, dokonalé létání a zvládnutí dalších mnoha faktorů, které jsem se pokusil seřadit podle důležitosti.

Za prvé, solidní a dobře seřízený model může létat jen pokud je v letovém prodstoru příznivá termika.

Volné modely jsou hodnoceny za vytrvalost letu, a tak je druhé doporučení zřejmé. Dostaňte model do termiky a získáte dobrý let. 

Za třetí, časoměřič, který vám měří model, by měl mít dobrý zrak. Model je snášen větrem a pokud časoměřič špatně vidí, ztratí s ním kontakt a měření ukončí.

Za čtvrté, při soutěži nesmíte o model přijít. Vítěz je určen součtem časů tří letů.

No, měl jsem štěstí odlétnout všechny své lety na NATS v Chicagu, všechny lety byly termické a já byl velmi opatrný při výběru časoměřiče s dobrým zrakem.

Tehdy jsem si myslel, že jsem dosáhnul vrcholu. Od této Chicagské soutěže uplynulo 48 let (psáno 1996) a stále domů přináším trofeje.

Dospělost

Moje modelářské úspěchy vedly k práci v  National Advisory Committee for Aeronautics (N.A.C.A.) v Langley Field, Virginia. Pracoval jsem tam teprve tři měsíce, když Japonsko napadlo Pearl Harbor.

Program v Langley Field se změnil. Původní nahodilý výzkum byl nahrazen úsilím směřujícím ke konstrukci, modifikacím a zkouškám našich vojenských letadel.

V této době, v roce 1942, jsem dostal nabídku vyučit se nástrojářem a přijal jsem ji. Všichni muži v Langley, jejichž věk byl vyhovující pro odvod, byli zařazeni jako neaktivní do armádních rezerv. To mělo zabránit našemu odvedení, ale také tomu, abychom mohli narukovat dobrovolně.
Naší práce bylo potřeba při výzkumu v Langley. Mnozí z nás se snažili narukovat, ale když se armáda dozvěděla, že pracujeme v Langley, byli jsme posláni zpět.  

Oblast kolem Langley Field byla skutečným centrem leteckého modelaření. Většina kolegů zaměstnaných v Langley byla leteckými modeláři stejně jako já. Z pěti set zaměstnanců bylo asi 150 zapálených modelářů. V roce 1941 jsem se seznámil s Markem Vollrathem. Pracovali jsme spolu ve strojní dílně. Byli jsme dobrými přáteli a modelářskými kolegy. Frank se oženil koncem roku 1943 a přivedl si svou nevěstu do Copeland Parku ve Virginii. Po několika měsících za nimi přijela jeho nová švagrová. Jmenovala se Nathalie Mary Snavely, byla krásná a velmi zábavná. Po bouřlivých námluvách jsme se v Copeland Parku vzali.

Spokojeně jsme spolu žili asi rok, když jsme dostali špatnou zprávu. Armádní rezervisté byli povoláni k činné službě. Byl jsem povolán v dubnu 1945. Zatímco jsem absolvoval základní výcvik, Německo kapitulovalo. Armáda mě poslala do Lowery Fieldu, Denver v Coloradu, na výcvik mechanika střeleckých věží pro B-29. Moje žena mě do Denveru následovala, cestovali jsme tedy spolu.

V průběhu dne jsem absolvoval výcvik a protože jsem byl příjemcem zvláštních dávek, byl jsem každý den v pět hodin doma. Moje žena v průběhu našeho pobytu v Denveru pracovala v cukrovaru. Její plat a moje dávky zajistily, že jsme si žili velmi pohodlně. Když se ohlédnu zpět, byly ty tři měsíce v Denveru našimi druhými líbánkami.

O tři, čtyři měsíce později kapitulovalo Japonsko. Dostal jsem rozkaz hlásit se na základně Patrick Henry, Newport News ve Virginii, což bylo jen asi deset mil od místa, kde jsme se s Nathalií vzali.

Po několika týdnech jsem byl převelen do zámoří k plnění povinností v rámci okupačních sil v Evropě. Byli jsme prvním konvojem, který plul do Evropy nahradit bojové jednotky, které se vracely z války domů.

Přistáli jsme v Le Havre ve Francii, za té nejchladnější noci, jakou si pamatuji. Těsně před přistáním za námi přišel důstojník s rozkazem, že si na sebe máme obléct veškeré spodní prádlo.

Měl jsem na sobě dlouhé spodní prádlo, dva páry ponožek, O.D. vlněné kalhoty, které jsem si zastčil do vojenských bot, O.D. košili, svetr, kabát "Eisenhower” a plášť. Byl jsem oblečen do chladného počasí, přesto nepamatuji, kdy mi bylo více zima. Z té zimy jsem se roztřásl. Stáli jsme v doku asi hodinu, Červený kříž nabízel kávu a koblihy, nepomáhalo to ale ani trochu.

Nastoupili jsme do vlaku směrem na Paříž. Po příjezdu řekl velící důstojník "Jeden příděl C pro každé auto”. V tomto okamžiku jsem pochopil, jak funguje armáda, a přizpůsobil jsem se tomu. Bylo to velmi prozíravé. Dopadlo to tak, že se náš noční přesun změnil v týdenní jízdu po zemi nikoho. Kamkoli jsme dorazili, slyšeli jsme od velících důstojníků jen: “Vaše divize sem nepatří”. Po turné po Francii a části Německa jsme konečně dorazili do Furstenfeldbrucku, kde jsme zakotvili, alespoň na pár dnů. Následně jsme byli převeleni na leteckou základnu Landsburg. Město Landsburg se stalo známé tím, že při svém pobytu zde napsal Adolf Hitler svůj Mein Kampf.
 
V průběhu dne jsem na landsburgské letecké základně prováděl mechanickou údržbu motorů. Po večerech jsem stavěl modely a létal s nimi, pokud se naskytla příležitost.
 
Jediným problémem byla nepřítomnost opačného pohlaví. USA jsem opouštěl poté, co jsem se před devatenácti měsíci oženil a jako přibližně pětadvacetiletý. Něvěra se mi z morálních zásad příčila, a tak jsem se ženám raději vyhýbal. Bylo to to nejtěžší, co jsem při pobytu v zámoří musel zakusit. Navštívil jsem mnichovské pivní zahrádky, několikrát šel na operu, strávil dva dny v Berchtesgadenu a několikrát navštívil svého švagra. Frank Vollrath byl umístěn asi sto mil od mé základny, bylo tedy možno zvládnout jeho návštěvu během jednoho dne.

Myslím, že můj první seržant byl nadšený stejně jako já, když dorazil rozkaz k mému převelení zpět do Států. Neustále jsem se toho chudáka, když jsem ho potkal, popichoval otázkou "Kdy pojedu domů?”. Když jsem odjížděl, byl skoro tak šťastný jako já.
 
Dorazili jsme do New Yorku a Socha Svobody nikdy nevypadala tak pěkně. Vzpomněl jsem si na plachtění kolem Coney Islandu a přemýšlel, kolik šťastných dnů jsem tam strávil. Bylo báječné vidět znovu tohle město. Možná to zní kýčovitě, ale byljsem tak šťastný, že bych za dva centy padnul na zem a políbil staré dobré USA.

Z armády jsem byl propuštěn v Chicagu a rozhodl se usadit v Indianopolis v Indianě. Před svým odjezdem do zámoří, na cestě z Denveru do Virginie, jsme tehdy s manželkou zastavili v Indianopolis na dva týdny. Opravil jsem tam tehdy domek, ve kterém moje žena žila, zatímco jsem byl pryč. V sousedství žili její rodiče. Dům byl poměrně pohodlný, po návratu jsem získal práci v námořní výzbrojní továrně a žili jsme v Indianopolisu následujících pět let.

Znovu se ozvala moje vášeň pro modelaření. Slyšeli jsme a četli o podnebí v Kalifornii a také o tom, že veteráni tam nemuseli platit zálohu, pokud si pořizovali dům. Zkoušeli jsme si tehdy pořídit dům v Indianopolisu. Naspořili jsme pět set dolarů, měli jsme tu částku připravenu, ale záloha na dům byla v té době osm set dolarů. Naspořili jsme tedy osm set dolarů a mezitím vzrostla záloha na dvanáct set dolarů. Ukázalo se, že nemovitosti byly pro lidi nedostupné. Odradilo nás to a rozhodli jsme se, že zjistíme, jestli je bydlení v Kalifornii snadno dostupné. Moje žena chtěla dům a já slyšel o skvělých modelářských místech v Kalifornii. Navíc se tam dalo létat po celý rok.

Takže jsme absolvovali rychlou cestu do Kalifornie, zařídil jsem převedení k námořní výzbrojní testovací základně v Pasadeně a koupil dům v Lakewoodu.

Do Kalifornie jsme se přestěhovali v dubnu 1951. V následujících dvou letech jsem se seznámil se spoustou přátel. Především s Billem Bakerem, který vlastnil firmu vyrábějící stavebnice letadel.

Jednoho dne mne Bill požádal, abych ho doprovodil na letiště a posoudil jeden model. Uvažoval o výrobě jeho stavebnice a chtěl slyšet můj názor na jeho konstrukci, letuschopnost atd.. Tento model nebyl zdařilý. Konstruktér s ním létal na nízký výkon motoru, neboť nebyl  stabilní, takže jsem Billovi doporučil, aby se mu vyhnul.

V tomto okamžiku mě Bill Baker požádal, jestli bych sám nechtěl zkonstruovat model, který by mohl vyrábět. Dohodli jsme se na honoráři a termínu 30 dnů, kdy jsem mu předvedl výsledek mé práce včetně výkresů. Model se jmenoval Spacer. Vydělali jsme na něm oba. Prodával se velmi dobře jak ve Státech, tak i v zahraničí. Zdaleka nebyl mou nejlepší konstrukcí, ale na honoráři mi přinesl něco málo přes tisíc dolarů.

V roce 1958 jsem zkonstruoval další model a pojmenoval jej The Starduster. Byl lepší než Spacer a nabízel mi možnost vydělat peníze i jinak než jen prostřednictvím honoráře. V roce 1959 jsem spolu s dalšími dvěma modelářskými přáteli, R.A. Van De Walkerem a Curtisem Stevensem, založili vlastní společnost a nazvali ji Competition Models.

Každý z nás vložil do společnosti pět set padesát dolarů a začali jsme vyrábět série Stardusterů jako stavebnici volně létajícího modelu.
Mezitím jsme rozšířili naši řadu o další dva modely. Tohle všechno jsme realizovali v našem volném čase. Manželky pomáhaly s balením a podnikaly návštěvy pošty a banky.

První rok to bylo poměrně snadné, ale postupně to začal být stále náročnější úkol. Dosáhli jsme bodu, kdy bylo nutno najmout nejméně jednoho zaměstnance na plný úvazek. Naše investice se hodnotila, v tomto okamžiku jsme se museli rozhodnout, jestli se budeme dále rozšiřovat nebo společnost prodáme někomu, kdo se jí bude věnovat na plný úvazek.

V roce 1963 jsem byl na pracovním pohovoru na místo v Downeyho pobočce Úřadu pro zbraně. Člověk, který vedl pohovor, byl potěšen mou kvalifikací, nevěděl ale, jestli bych mohl být přijat, neboť jsem neměl dostatečné vzdělání. Byl překvapen, že jsem se nesnažil dokončit své středoškolské vzdělání. Až do tohoto pohovoru se většina lidí, která mě najímala na práci, zajímala o moje zkušenosti a moje vzdělání je nezajímalo.

O několik týdnů později moje manželka v místní škole zjistila všechno potřebné k mému zápisu ke studiu a k získání středoškolského diplomu.

V prvním lednovém týdnu v roce 1963 jsem absolvoval GED testy, z psychologie, z občanské výchovy a historie. Po jejich dokončení jsem byl způsobilý přijmout diplom.

Graduoval jsem v roce 1964 na Lakewood High School. Do penze jsem ze státních služeb odešel v červnu 1970. Následující roky jsem pomáhal svému synovi Mikeovi se Superior Aircraft. Pro Mikea dělám všechny ražené díly. Oba létáme s old-timery a moderními volnými modely. V současnosti mám tři old-timery.

Od svého penzionování létám aktivně s old-timery, stejně jako s moderními modely, dle pravidel AMA a Nostalgia. Pohrával jsem si s rádiem řízenými modely a aktuálně se umístil na třetím místě v kategorii rádiem řízených Antique old-timerů. Stále chodím létat alespoň dvakrát týdně.

První výlet do Anglie jsem absolvoval v roce 1986 a zamiloval si tamní lidi a létání. Nan byla se mnou v roce 1994 a důkladně si té země a lidí rovněž užila.

V polovině osmdesátých let jsem se na čtyři roky stal prezidentem klubu SAM, dva roky jsem pak zastával funkci sekretáře/pokladníka.

Ve věku 75 let, v roce 1995, se mi poštěstilo vyhrát Free Flight Power Championship. Stavění a létání mě stále bavía moje žena Nan říká: "Udrž si létání, udržíš si mladost.”

Dodatek

Zúčastnil jsem se všech NATS v letech 1939 až 1994 s výjimkou roku 1946, kdy jsem byl v Německu.

Zúčastnil jsem se všech šampionátů SAM od roku 1966 a členem AMA jsem od roku 1936.

Udržuji doživotní členství následujících organizacích:

• (AMA) Academy Model Aeronautics
• (SAM) Society Antique Modelers
• The Fresno Model Club
• The Scamps Club
• The Thermal Thumbers Club

Sepsal Sal

květen 1996

Přeložil Adam Jakeš

Ed Hamler nám zaslal smutnou zprávu. 15. prosince zemřel ve spánku Sal Taibi. Významná osobnost amerického modelaření, konstruktér legendárních modelů The Powerhouse a The Starduster, dlouholetý člen klubu SAM, ve kterém zastával funkci prezidenta, sektretáře, pokladníka.