Zemřel Earl Stahl

Earl Fred Stahl, narozen 2. srpna 1918, zemřel 16. října 2012. Celý svůj život věnoval letectví v jeho nejrůznějších podobách. Jako modelář se do historie zapsal autorstvím mnoha plánů, své články publikoval v řadě modelářských časopisů.

Následující životopis sepsala osoba nejpovolanější, Earl Stahl sám. Sepsal jej v roce 1997 a byl publikován americkou Academy of Model Aeronautics.

Kariéra:

• spoluzakládal Aviation Club, několikrát byl zvolen jeho prezidentem
• umístil se na druhém místě ve finále International Admiral Moffett
• v roce 1939 se stal členem amerického týmu Wakefieldova poháru
• jeho konstrukce byly publikovány v pěti časopisech
• po dobu 41 let pracoval v NACA / NASA

Vyznamenání:

• 1985 – National Free Flight Society Hall of Fame
• 1989 – AMA Hall of Fame
• 1990 – Society of Antique Modelers Hall of Fame
• 1995 – Kits and Plans Antiquitous Hall of Fame
• 1996 – Flying Aces Club Hall of Fame

Jako příjemný koníček, jako vzrušující kariéra, ovlivnilo létáni můj život.

Ti z nás, kteří zahájili svou životní cestu v první polovině 20. století, byli neustále konfrontováni s důkazy zázračně se rozvíjejícího letectví. Noviny byly plné příběhů. Byla to doba, kdy každá letecká událost byla vzrušující a hodná vážených rozhovorů.

Moje nejranější vzpomínky zahrnují mnoho různých leteckých témat. Ačkoli mi bylo pouhých sedm let, vzpomínám si na zděšení, které zavládlo v našem sousedství na začátku září 1925, kdy se pýcha námořnictva, obří vzducholoď Shenandoah, rozlomila za letu a zřítila se k zemi nedaleko Ohia.

Ve stejné době jsem byl na léčebném pobytu asi 80 mil od Bellefonte v Pennsylvanii a viděl průkopnické lety poštovních de Havilland DH-4 na trase od pobřeží k pobřeží. Přistávaly na farmě přestavěné na tankovací letiště. Poštovní letouny tam tehdy hledaly útočiště i při nepřízni počasí, když přecházel nechvalně známý "Hell Stretch” z Apalačských hor. Pak si jasně vzpomínám, jak jsem jel s maminkou trolejbusem na konečnou zastávku. Odtud jsme šli míli nebo více pěšky, abychom se stali svědky představení kaskadérů s dvouplošníky a odvážných chodců po křídlech Gatesova Létajícího cirkusu.

Krátce poté, co Linbergh pokořil Atlantik, začal Chamberlin a další pravidelně publikovat příspěvky o letání pro mládež. Více než 50 novin ve velkých i malých městech, včetně toho mého, Johnstownu v Pennsylvanii, začalo zveřejňovat články o leteckých modelech včetně plánků a návodů, které psal Merrill Hamburg z Ligy Amerických leteckých modelářů.

Pro mnohé z nás to bylo první seznámení s modely letadel, které mohou létat. Postavil jsem tehdy nejméně tři modely z této série. Někdy v říjnu 1927, to mi bylo devět, jsem postavil základní model Rise of Ground (R.O.G.). O trochu později jsem slavil úspěch s třístopým twin pusherem, který hezky létal. Z mnohých plánků statických modelů skutečných letadel s třípohledovými nákresy jsem si vyřezal model U.S. Army Curtis Hawk P-1, který jsem natřel olivově zeleným a žlutým emailem.

Střední škola, kterou jsem navštěvoval, podporovala klubové aktivity žáků. Probíhaly jako pravidelná školní vyučovací hodina. Spolupodílel jsem se na založení leteckého klubu a byl jsem jeho voleným prezidentem po několik let. Dospělý vedoucí, kterého jsem pro náš klub zajistil, byl jedním z prvních majitelů letadla v našem okolí. Přišel na schůzku klubu v nádherné bílé letecké kombinéze s bílou přilbou a leteckými brýlemi. Jak opojné!

Později, během léta, jsem s tímo chlapíkem létal na víkendové letecké "barnstormings”. Mým úkolem na těchto akcích bylo vybírat vstupné na vyhlídkové lety. Také jsem vybíral do letecké přilby ubohé dobrovolné vstupné pro hromadné číslo parašutistů. Kompenzací těchto mých polních leteckých aktivit, v blízkosti hornických a zemědělských komunit, bylo létání s dvouplošníky Challenger C-1, poháněnými motory Curtis OX-5, letouny de Havilland Gypsy Moth a Curtis Robin.

Oblastní modelářský klub tehdy sponzorovalo Johnstownské policejní oddělení. Poskytovalo klubovnu a zařízení pro kopírování informačních listů. Byl jsem zvolen prvním prezidentem klubu a spoluředitelem soutěží. Jako pomoc začínajícím modelářům jsme distribuovali plány několika našich prověřených modelů. Koncem léta 1939 jsme pak uspořádali regionální venkovní výkonnostní soutěž. Létala se řada kategorií gumou poháněných modelů. Někteří z tehdejších soutěžících dodnes vzpomínají na jednoho z účastníků, slavného clevelandského modeláře Dicka Kordu.

Důležitou roli v popularizaci leteckého modelářství a rozvoji letectví měly tehdy časopisy. Několik publikací bylo zaměřeno na skutečné letouny – Aero Digest, Popular Aviation – ty nabízely pouze základní informace pro modeláře. Zlomovým dnem pro mě bylo, když se na stojanu v naší prodejně s potravinami objevilo druhé číslo opravdového modelářského časopisu, Model Airplane News. Můj tatínek tehdy těch 15 centů zaplatil. Následně jsem kupoval každé číslo po dobu nejméně pěti desítek let, dokud vydavatel neopustil některé kategorie, například gumou poháněné volné modely.

V polovině třicátých let byly silným stimulem pro udržení entusiasmu národa pravidelné propagační a soutěžní akce, zejména ty, které sponzorovaly vydavatelské řetězce Hearst (Junior Birdmen) a Scripps-Howard (Junior Aviator). Centrem našeho modelářského regionu byl Pittsburgh, kde se pořádaly venkovní vytrvalostní a rychlostní soutěže, v zimě soutěže halových modelů v tamní zbrojnici. Cenou pak někdy byla účast na národním finále, kde mohli regionální vítězové představit své schopnosti a zkusit štěstí v soutěži proti vítězům z jiných regionů.

Získal jsem mnoho zkušeností při přípravách na tyto regionální soutěže a národní fly-off. Mnoho jsem se naučil o designu, stavbě a především o seřízování a létání s modely na různých místech a v různých atmosférických podmínkách.

Od roku 1935 jsem se účastnil soutěží Nationals, organizovaných Národní leteckou asociací až do událostí druhé světové války. Premiéra soutěží byla vzrušující a přitahovala velké množství mladých lidí, většinou kolem 18 nebo 19 let, kteří se hromadně a odvážně účastnili těchto národních venkovních i halových soutěží. Na následujících Nationals, v roce 1936, bylo oznámeno založení American Academy for Model Aeronautics. Obratem jsem se do této organizace, která je dnes známá jako naše AMA, přihlásil. Stále mám uschovánu kopii časopisu akademie s názvem Model Aviation, první ročník, první číslo, vydané v roce 1935.

Přestože jsem byl nadšený a odhodlaný soutěžící Nationals, nikdy jsem nevyhrál žádnou z hlavních soutěží, vždy jsem se ale umístil na slušných místech. Jeden rok jsem se umístíl ve finále International Admiral Moffet a v roce 1939 jsem se nominoval do amerického týmu Wakefieldova poháru. Nemohl jsem se účastnit finále této prestižní mezinárodní akce pořádané v New Jersey, můj model měl létat proxy Ted Just. Došlo ale ke katastrofě, gumový svazek praskl při přípravě k prvnímu letu. Model byl téměř zničen, a ve výsledkové listině jsme byli na beznadějně posledním místě.

Trvale jsem se zajímal o makety, intenzivně jsem se tedy začal zabývat jejich konstrukcí a stavbou. Mou první létající maketou byl Leopard Moth, britské letadlo ze stavebnice společnosti George D. Wanner. Vyhrála několik soutěží a byla jedním z mála letadel, která jsem ze stavebnic postavil. Byl to atraktivní a létavý model.

Krátce poté jsem objevil reklamní nákresy letadla Rearwin Speedster. Zatímco několik málo postavených skutečných letounů nebylo příliš komerčně úspěšných, mělo ideální proporce pro postavení modelu, osobité tvary s výjimečnou líbivostí. Při stavbě makety jsem uplatnil některé poznatky získané ze soutěží maket. Byl to výborně létající model, takže jsem postavil další dva exempláře. Fotografie jednoho z nich byla poslána do časopisu Model Airplane News. Výsledkem byla žádost o stavební návod od editora časopisu, Charlese Granta.

Takto byl zahájen dlouhý seznam mých článků publikovaných v časopisech. Přestože je pro mě poněkud stresující plnit termíny, jejich příprava byla opravdovou zábavou. Jak se dalo předpokládat, platby za otištěné plánky, texty a fotografie nikdy nepokryly čas a úsilí nutné k výrobě a dostatečnému testování modelu, který by se snadno stavěl. Měl bych vysvětlit, jak jsem mohl této publikační činnosti věnovat tolik času. Pracoval jsem tehdy na částečný úvazek u průkopnické letecké služby, která zajišťovala poštovní spojení mezi 100 malými obcemi v šesti státech středního Atlantiku. K přebírání pošty a spěšných zásilek za letu a jejich doručování tato společnost obvykle používala Stinson Relianty SR-10. Tato malá společnost, All American Aviation, postupně přerostla v obrovskou leteckou společnost US Airways. Byl jsem jedním z jejich prvních zaměstnanců.

Stavební plánky jsem publikoval v pěti časopisech. Vždy jsem měl svobodnou volbu předlohy, velikosti, způsobu konstrukce, prezentovaného formátu. Žádný článek mi nebyl vrácen. Vzhledem k tomu, že jsem měl malou čtenářskou odezvu, nabyl jsem pocitu, že čtenáři mé plánky přecházejí s lhostejností. Po desetiletích, co jsem přestal s jejich publikací s přesvědčením, že tyto modely byly zapomenuty, jsem v posledních letech zjistil, že to není pravda. Jak mnozí dosáhli důchodového věku a začali vzpomínat na své bývalé koníčky, objevil jsem, že mnoho tehdejších mladých lidí tyto modely stavělo a bavilo se jimi. Někteří tvrdí, že tyto modely byly prvními, které jim dobře létaly. Jiní s nimi létali do úplného opotřebení, nebo dokud jim neulétly. Tato zkušenost mi dala lekci. Nyní, když si přečtu dobrou knihu nebo článek v časopise, napíšu autorům krátké vyjádření vděčnosti za jejich úsilí. Mnoho z nich mi poděkuje, někteří poznamenávají, že málokdy obdrží takovéto čtenářské povzbuzení.

V posledních letech mi přicházejí dotazy týkající se přesnosti několika mých konstrukcí. Odpovídám: s výjimkou obvyklých úprav ve vzepětí a občasném zvětšení ocasních ploch, zajišťující stabilní volný let modelu, jsou moje konstrukce tak přesné, jak jen kusé informace o skutečných letedlech, publikované ve válečných letech, umožňovaly. První zdroje informací o nových letounech často pocházely z časopisů, zabývajících se skutečnými letadly. Aero Digest, přední časopis o letectví, stejně tak jeho konkurent Aviaton, často zveřejňovaly třípohledy nových letounů. Zřídkakdy byly, na základě požadavku jejich výrobců, publikovány další nákresy a černobílé fotografie.

Každý rok v březnu vydával Aero Digest tlustou ročenku s více než stovkou malých třípohledových nákresů civilních i vojenských letounů s malými fotografiemi a různými technickými specifikacemi. I přes nedostatek technických údajů přímo od výrobců letounů představovaly tyto ročenky učiněný poklad, nicméně třípohledové nákresy s rozpětím dvou palců byly skutečnou výzvou. Vzpomeňte si, jaké to bylo v dobách před rozšířením kopírek. Pokud si člověk nemohl dovolit nákladnou fotostatickou nebo jinou fotografickou metodu, jak zvětšit obrysy do požadované velikosti modelu, bylo potřeba provést zvětšení ručně. Samozřejmě na úkor přesnosti, bylo to ale to jedíné, co jsem měl k dispozici.

V posledních letech se několik firem podílí na popularizaci různých starých konstrukcí. Autorská práva tehdejších vydavatelů již možná pozbyla platnosti, malé firmy i jednotlivci produkují stavebnice, většinou ale nabízejí fotokopie původních plánků, v některých případech plánky překreslené. Na těchto aktivitách jsem se sice nepodílel, nemám knim ale žádných námitek.

Jedním z překvapení pro mě byl počet leteckých soutěží pro modely zkonstruované Earlem Stahlem. Anglický klub SAM sponzoruje výroční soutěže ve dvou kategoriích: dolnoplošné a hornoplošné modely. K padesátému výročí prvního letu střemhlavého bombardéru Blackburn Skua, sloužícího v průběhu druhé světové války, uspořádala britská Aerospace Military Aircraft Division modelářskou soutěž pro tyto modely. Skua Earla Stahla byla publikována v červnovém Model Airplane News v roce 1942. S tímto modelem se zúčastnilo 20 mezinárodních soutěžících. I ve Spojených státech mnoho klubů organizovalo soutěže pro modely postavené dle těchto plánků.

Do U.S. Army Air Corps jsem vstoupil na podzim roku 1942. Moje vojenské aktivity se soustředily na výuku letecké navigace posádek bombardérů létajících nad vzdálené pacifické cíle. Když byl konec války na spadnutí, a protože jsem byl konstruktér leteckých modelů a měl jsem zkušenosti s jejich stavbou, byl jsem z Air Corps vyslán do výzkumného centra NACA v Langley, abych stavěl modely pro zkoušky v aerodynamickém tunelu. Záhy jsem stavěl většinu dynamických modelů (modelů zachovávajících rozměrové i hmotnostní proporce) pro zkoušky v několika větrných tunelech. Mezi postavenými modely byly i průkopnické nadzvukové letouny X-1 a X-3.

Další z projektů zahrnovaly širokou škálu vojenských letounů včetně prvních pozemních a námořních proudových stíhacích letounů. Mezi velmi neobvyklé patřily projekty společností Lockheed, Convair a Ryan, což byly koncepty letounů s kolmým startem a přistávajících rovněž kolmo, které se ukázaly jako nerealizovatelné.

Moje kariéra v NACA / NASA trvala 41 let. Po sedmi letech modelaření jsem se podílel na provozu velkých nadzvukových aerodynamických tunelů, zapojených do leteckého a vesmírného výzkumu.Během posledních dvanácti let jsem byl provozním vedoucím celého výzkumného centra. Naše organizace měla odpovědnost za technickou přípravu testovaných objektů (modelů, skutečných předloh), podílela se na testech, provozovala a udržovala aerodynamické tunely, laboratoře a simulátory pro široké spektrum průběžně probíhajících výzkumů v oblastech letectví i kosmonautiky.

Během let, s rozvíjející se kariérou a rostoucí rodinou, se moje modelářské aktivity omezily. Mým zájmem se staly lehké sportovní letouny. Většinu svého života jsem byl soukromým pilotem, což mi poskytlo možnost létat s řadou typů běžných letadel. Postupně jsem vlastnil letouny Luscombe, Cessna a Culver. Zajímal jsem se o amatérské konstrukce letadel, vynaložil jsem mnoho úsilí na zlepšení jejich bezpečnosti tím, že jsem zkoumal úřední záznamy o okolnostech vedoucích k haváriím. Příčiny havárií jsem shrnul ve více než tuctu článků v časopisech.

Ohlédnu-li se zpět, tato moje snaha neměla žádný, nebo jen malý pozitivní vliv, neboť lehká sportovní letadla havarují stále stejným způsobem, ze stále stejných příčin. Průběžně jsem připravoval články do časopisů o historii letectví a modelářské historii. Když World Book aktualizovala svou encyklopedii o období po druhé světové válce, připravoval jsem pro ni kapitoly o leteckém modelářství.

Ohlédnu-li se zpět na romantický život, který naplnil můj soukromý i profesní život létáním, pociťuji vzrušení, odměnu i uspokojení. Bylo mi ctí kráčet na tak nezpomenutelné cestě.

Vlastní rukou,

Earl Stahl,

březen 1997

Přeložil Adam Jakeš

"Podílet se na americké romanci letectví – vzrušení z letu, příslib budoucího. Byla to cenná příležitost.” Earl Stahl, březen 1997